TOTO NENÍ LARRY POVÍDKA!! ANI JEDEN Z KLUKŮ NENÍ GAY!! DĚKUJI ZA POCHOPENÍ!
Harry Styles a Louis Tomlinson jsou spolužáci z jedné třídy a jedné školy. Jenže nejsou spolužáci v tom dobrém slova smyslu. Harry musí tolerovat šikanu od Louise a jeho "p...
„Měl zánět tříselných lymfatických uzlin. Je to projev dýmějového moru a je to smrtelné" Mor? V tomhle století? Nikdy jsem o takovém onemocnění neslyšel, ale záněty samy o sobě nebyly nikdy nic dobrého.
„To mě moc mrzí Louisi... Jak je to dlouho?" Zase se moc ptáš Harry. Opět jsem položil Tomlinsonovi ruku na rameno a on se na mně podíval. „Dneska je výročí jeho úmrtí. Jsou to dva roky, co odešel. Proto ta vlajka na domě" Aha, tak to už jsme doma... Přišlo mi to až neuvěřitelné, jak se na moje otázky dostaly najednou v krátkém okamžiku odpovědi.
Stáli jsme tam ještě pár minut, než jsem se rozhodl sám odejít z místnosti. Ne, že bych trpěl depresemi o smrti a tak dále, ale nechtěl jsem tam jenom stát a koukat na fotky mrtvého otce Louise Tomlinsona. Sám musel trpět hodně dlouho ztrátou svého otce. Nedokázal jsem si to představit na sobě. Že bych přišel domů ze školy a máma mi řekla, že je táta v nemocnici, protože se mu něco stalo. Pak bychom tam přijeli a doktor řekl, že má třeba rakovinu a že umře do roka. Neuměl jsem si to zobrazit v hlavě a před očima. Nejspíš bych trpěl, snažil se být s tátou co nejvíc, vzpomínat na to hezké co jsme prožili a podporoval bych mámu se vším možným. Jenže tu bylo ale – Louisův otec byl pro něj vzor ve fotbale, jeho trenér a „učitel". Nebyl to ten typ otce, který by jen přišel z práce, přečetl si noviny a pracoval do noci, jako například ten můj. Jeho otec ho trénoval kvůli fotbalu dennodenně, vysvětloval mu jak hrát, jak se stát dobrým fotbalistou. Já takového otce neměl, a proto by mě jeho smrt zasáhla jinak, než Louise. Sice jsem netušil, jak to Louis snášel (a snáší), ale určitě to neměl snadné. Navíc se sedmi sourozenci v jednom domě. Louis pohltil místnost do tmy, strop ozařovalo světlo ze svíček a zavřel dveře.
„Pojedeme?" Otázal se mě Louis vzápětí. Bolest nebyla tak hrozná, ale přesto jsem to cítil. Zlomenina jen tak rychle nepřejde. Přikývl jsem, a když jsme se vraceli zpět, zašel jsem si ještě pro svůj batoh a taky oblečení. Sešli jsme schodiště a Louis si skočil pro klíčky od auta a mě ještě přinesl boty. Jak jsem předpokládal, měl řidičák. Ale venku jsem žádné auto neviděl. Nejspíš měli i garáž a moje myšlenka se taky potvrdila, když jsme pokračovali ke dveřím za schodištěm. Ty mi Louis během prohlídky domu neukazoval. Byla to velká krytá garáž s velkými vraty ven. Louis jedním tlačítkem přiměl dveře k otevírání a druhým tlačítkem odemkl velké černé auto značky Range Rover.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
„Hezké auto" Oproti tomu, co jsme měli my doma, bylo tohle jako auto prezidenta. Vedle tohohle bylo auto rodičů herka patřící do šrotu.
„Díky. Táta mi na něho připsal peníze v závěti. Bylo to moje vysněné auto" To musel být jeho táta fakt v balíku, když Louisovi dal peníze na tak drahé auto. Svou jedovatou poznámku jsem spolkl a radši nasedl na místo spolujezdce. Bylo tam hrozně moc místa, že jsem mohl klidně natáhnout nohy před sebe. Sedadla byla z bílé kůže, za to auto a palubní deska spolu s volantem bylo černé barvy.
