Z nepřítele přítelem ✅

Část 20

Nemůžu Louise nutit do toho, aby se se mnou bavil i ve škole. Co by si mysleli ostatní, hlavně Niall s Liamem? Nechci, aby kvůli mně ještě trpěl on.

„To já nevím mami. Začínám ho poznávat až teď. Nemyslím, že se se mnou bude bavit ve škole. Jenom kvůli mně by přece neopustil tu svou partu, i když je nesnáší. Myslím, že to bude pořád stejné. Jen mě nebude šikanovat on, ale ti dva. Co se vlastně změní, nic..." Zahuhlal jsem spíš sám pro sebe, ale jelikož bylo všude ticho, máma mě slyšela až moc dobře. Ani jsem se nenadál a její ruce byly na mých ramenou.

„Ale já moc dobře vidím, že chceš, aby byl tvůj kamarád" Tak to nejsi sama. Nad její poznámkou jsem zavřel oči a jako první se mi před očima zjevil Louis. Co to? Zavrtěl jsem odmítavě hlavou a otevřel oči.

„Nemůžu ho do ničeho nutit. Nemyslím si, že se jeho chování ke mně ve škole změní. Pochybuju, že zítra jen tak přijde k mojí lavici a bude se se mnou bavit jako s kamarádem"

„Jenže sám si říkal, že s těmi dvěma je jen z donucení. Takže pokud se s nimi nebude chtít bavit, udělá to. Stejně tak jako to, že se bude chtít bavit s tebou. Nemůžou mu řídit celý život" No to je vlastně pravda... Ale i tak, nebude si přece kazit pověst „borce školy". Nečekal jsem, že by se se mnou bavil venku u skříněk nebo o přestávce ve třídě, protože ho zná celá škola. A o mě nikdo nezavadí ani pohledem, měli by ho jen za blázna, že se baví se šprtem.

„Hmm... Chtít můžu hodně věcí mami, ale změnit osobnost Louise Tomlinsona je nesplnitelné přání. I s vědomím, že o něm vím pravdu, ho nemůže nikdo změnit. Nejhorší je to, že je nucený být s těmi dvěma. Kdyby mi to neřekl, pořád bych si myslel, že je to zrovna on, kdo jim poroučí co dělat. Teď ale vím, že to zvládnou i bez něj. K mojí smůle jsem to pocítil na vlastní kůži" Možná jsem kecal už příliš nesmyslů. Únava na mně padla příšerně rychle.

„Jsem ráda, že jsi nám řekl pravdu" Vydechla máma. Zastavil jsem se na prostředku cesty do pokoje a sklonil pohled na zem. Ani zdaleka jsem neřekl všechno, ale to nejhlavnější ano. Tušil jsem, že odteď to nebude jednoduché jak u mě, tak u rodičů. Budou mít o mně větší strach, než předtím. Když ví, co mi ve škole Louisova parta už udělala, budou doufat, že se vrátí domů a já tam budu naživu. Ani bych se jim nedivil, sám bych na jejich místě nedělal nic jiného.

Padl jsem do postele s dojmem, že jsem za dnešek udělal spoustu věcí. Bohužel to byl jenom ten dojem. V podstatě jsem byl jenom ve škole, nechal se zesměšnit, zachránit a odvést domů autem Louise Tomlinsona. Víčka mi padla během pár minut a já se objevil v říši snů.

První věc, co mě další den ráno „ťukla" do mysli byla ta, že byl pátek. Vlastně to nebylo nic extra, ale konečně byl víkend. Za celý týden budou rodiče o víkendu doma. Když je hodně práce, oba dva jsou pryč i v tyto dva dny, ale bylo to ojedinělé. Co se nezměnilo na dnešku bylo, že už při vstávání z postele byli rodiče v práci. Nijak mě to nepřekvapilo, tak jsem jako první navštívil koupelnu. Potom jsem zamířil do kuchyně, abych si připravil snídani popřípadě i svačinu do školy. Už jsem to měl nakročené k ledničce, ale něco na stole mě přimělo změnit směr chůze a hlavně pozornost na dopisy na stole. Vrchní dopis byl od mámy.

Ahoj Harry,

po práci se stavíme ještě u babičky a taky něco nakoupíme. Přijedeme tedy o něco déle, snad ti to nevadí. Doufám, že dnes bude ve škole všechno v pořádku. Oba dva na tebe myslíme. Svačinu máš v ledničce.

Babičku jsem naposledy viděl na Vánoce, od té doby ne. Rodiče se na ni jezdí dívat sami, protože má Parkinsonovu chorobu a taky zapomíná. Chtěl jsem, abych mohl jet s nimi, jenže mi to vždycky rozmluvili. Odložil jsem mámin vzkaz a dostal se k dalšímu. Ten mě překvapil nejvíc. Byl od – Louise.