Z nepřítele přítelem ✅

Část 45

Nevnímal jsem čas a prostě četl, dokud jsem neusnul s knihou na hrudi. Nezdálo se mi pro tentokrát nic o Louisovi, ani o nikom dalším. Byla to bezesná noc a vlastně to tak bylo nejlepší. Pátek třináctého odešel pryč a byla tu sobota ráno. Nečekal jsem od tohoto víkendu nic extra, i když mi to táta slíbil. A přesto, že nebyl pátek třináctého, víkend nebyl o nic lepší. Vstal jsem něco před desátou hodinou. Čekal jsem, že někdo už bude vzhůru, ale moje očekávání se změnilo, když jsem zamířil do kuchyně. Prázdná a vypadala tak, jak jsem ji včera večer opustil. Zamračil jsem se a šel do koupelny. I tam nikdo nebyl, zato Louisovo oblečení tam bylo pořád. Podrbal jsem se na týle, ale když už jsem byl v koupelně, tak jsem si aspoň opláchl obličej a učesal vlasy. Nahlédl jsem do obýváku a uviděl tátu, jak spí na gauči a přes sebe (jen) teplou zimní deku a pod hlavou polštář z gauče. Nechal jsem ho spát a pak šel do ložnice. I máma pořád spala, knihu měla na posteli. Moje kniha byla po probuzení na podobném místě. Nechal jsem je oba dva spát a šel si udělat snídani. Nejradši jsem měl toasty s málem, sýrem a šunkou. A trochu víc propečené, lehce do křupava. Vytáhl jsem vše potřebné a připravil si i čaj. Zrovna, když jsem hotové tři toasty s čajem, pokládal na stůl, se objevil táta.

„Dobré ráno" Poklepal mě po rameni táta a projel očima mou snídani.
„Dobré tati. Jak ses vyspal?" Tvoje otázky za poslední dva dny stojí opravdu za to Harry.

„Šlo to. Ještě spí?" Hodnou dobu jsem přemýšlel, koho tím myslel. Pak mi došlo, že mluví o mámě.

„Ano. Byl jsem se tam podívat" Pustil jsem se do jídla a táta si začal chystat snídani. I když byli rodiče doma, stejně se mezi mnou a tátou vytvořilo hrobové ticho, které jsem znal v týdnu.

„Harry nechci, aby sis myslel něco špatného o tom, že jsem se s tvou matkou pohádal. A rozhodně si to neber osobně, protože ty za nic nemůžeš. Rozumíš mi?" Začal ze sebe chrlit táta, když si taky udělal toasty a vedle talíře položil hrnek s kávou. Málem mi zaskočil čaj, když o tom začal. Snažil jsem se polykat, ale stejně jsem se rozkašlal. Táta chtěl vstát a bouchnout mě do zad, protože můj kašel nemohl přestat, ale já ho mávnutím ruky zastavil. Znovu jsem se napil a konečně mohl dýchat. Moje žebro protestovalo víc a víc, ale na bolest jsem kašlal.

„Rozumím. Mrzí mě, že se to stalo. Ale hádá se přece každý, ne?" To znělo trochu bezcitně. Táta se zakousl hltavě do toastu, a protože měl plnou pusu, jen přikývl.

„Jsi chytrý Harry a já to moc dobře vím. Ano i manželé se hádají. Dokonce i přátelé se někdy pohádají" Tak to máš zatracenou pravdu. Neměl jsem mu na to co říct, tak jsem jen dopil svůj čaj. Opět se mezi námi vytvořilo ticho. Přemýšlel jsem o tom, co mi táta včera řekl. Že něco podnikneme. Otázka o tom, zda se to stane, se mi drala na jazyk. Nějakým nevysvětlitelným způsobem, anebo snad to bylo „něco mezi nebem a zemí", začal táta o tomtéž.

„Musím jet dnes do Birminghamu" Řekl jen tak mezi řečí, která ovšem nepanovala. Neschopen stoupnout na nohy jsem na něj zíral až moc – divně.

„Ale – proč tam musíš?" Nechtěl jsem znít rozčíleně, ale stejně jsem to ve svém hlase slyšel. Těžko říct, jestli to pochytil i táta. Vypadal, že je mu to jaksi fuk, že mi včera večer řekl, jak si spolu víkend užijeme. Neuvěřil jsem mu to a moje myšlenky se teď potvrzovaly.
„To kvůli tomu včerejšku. Šéf chce, abych odevzdal ty návrhy, které jsem si nechal doma. Už včera bylo pozdě" Nemohl jsem tomu uvěřit. Je víkend a on stejně musí do práce? A co ty řeči o tom, že budeme něco podnikat? Pochybuju, že se vrátí za dvě hodiny a že to opravdu splní. Uchechtl jsem se takovým tím naštvaným způsobem a zavrtěl hlavou. Táta se na mně podíval a naznačil rukama něco jako „co jsem udělal špatně?". Měl jsem chuť mu to vpálit do obličeje. Vyčíst mu, že si za to vlastně mohl sám, že si ty návrhy nechal doma. Že mi včera řekl, že spolu něco podnikneme, když je ten víkend. Jenže jsem na to neměl odvahu. Byl to pořád můj otec a já neměl sto, abych mu něco vyčítal.

„Chápu" Zavrčel jsem jako vzteklý pes a nádobí s třísknutím položil do dřezu. Nemínil jsem se na tátu podívat a tak jsem bezmyšlenkovitě zamířil do pokoje. Na chodbě jsem se střetl s mámou, která opouštěla ložnici.
„Ahoj zlato. Stalo se něco? Vypadáš naštvaně" A divíš se mi? Stalo se toho zatraceně hodně. Jdi se zeptat táty a třeba pochopíš. Neodpověděl jsem mámě ani na pitomý pozdrav a práskl dveřmi od pokoje. Pro jistotu jsem i zamkl, aby neměla v plánu za mnou přijít a promlouvat mi do duše, která byla čím dál víc zničená. Sesunul jsem se po dveřích na zem a hned si přitáhl kolena co nejblíž k tělu. Už jsem si snad nepamatoval, kdy jsem s rodiči naposledy něco podnikal. Bylo to vůbec letos? Nevěděl jsem. Nemohl jsem si na nic vzpomenout. Možná to byly moje narozeniny, které jsem měl v únoru. Ale co potom? Když jsem nastoupil na střední, nekonala se žádná „oslava" toho, že jsem se tam dostal. Byť jsem se musel tvrdě učit, abych udělal zkoušky. Pak tu byly narozeniny rodičů. Táta je měl v květnu a máma v srpnu. Nepamatoval jsem si, že by jeden z nich pořádal oslavu. Přestal jsem přemýšlet nad zbytečnostmi a shodil Louisovy brýle někam vedle sebe. Za tu dobu, co jsem je měl, jsem s nimi nezacházel zrovna nejlíp. Za pár minut mého pobytu na zemi pokoje jsem uslyšel rodiče. Nebyl to nějak příjemný a tichý rozhovor. Hádali se, a když jsem postřehl i svoje jméno, zbystřil jsem všechny smysly. Aspoň ty, které jsem mohl zbystřit. Neslyšel jsem všechno, co říkali. Vždycky to byly jen útržky.

„...a takhle to pořád snášet nebude..."

„... nejlepší matka na světě. Nebo snad..."

„... mít otce, který je jen v práci a nemá čas..."

„... si začal o tom, že půjde..."

To bylo tak všechno, co jsem slyšel. Mezitím asi tak třikrát řekli moje jméno. Hlavně máma, táta jen jednou. Přiložil jsem dlaně na uši a snažil se je neposlouchat. Přesto jsem jejich hlasy slyšel. Když jsem zavřel oči, kupodivu jsem před nimi neměl ten sen o Louisovi. Asi tak po deseti minutách se rodiče přestali hádat. Všude nastalo ticho, i když moje srdce bilo jako kostelní zvon. Pak jsem kolem mého pokoje postřehl kroky a prásknutí dveří. Nemusel jsem dvakrát přemýšlet o tom, kdo zrovna odešel. Byl to táta, který určitě odjel do práce. Doufal jsem, že si nezapomněl ty návrhy, jinak s ním nebude nic i zítra. Počkal jsem dalších pět minut a až potom jsem odemkl dveře od mého pokoje. Udělal jsem sotva dva kroky od pokoje, když jsem zaslechl pláč. Mámin pláč. Šel z kuchyně a já tam zamířil bez přemýšlení. Seděla na své židli, v ruce kapesník a slzy jí tekly proudem.

„Mami" Pípl jsem, jak kdybych se bál, že po mně hodí nůž. Máma se na mně ani nepodívala, kdežto kapesník si pořád tiskla k očím. Přešel jsem k ní a díval se, jak jí slzy smáčí hřbety rukou, zlatý prstýnek ze svatby a taky zápěstí. Moc dobře jsem věděl, jak chutnají slzy. Slzy bolesti, utrpení, smutku a bezmoci. Sice jsem netušil, co máma momentálně cítí, ale nebylo to nic dobrého. Položil jsem jí ruku na rameno a hledal v hlavě něco, co bych řekl. Nic vhodného jsem nenašel. Jak kdyby mi někdo vygumoval mozek. To asi Niall s Liamem.

„No tak. Všechno bude dobrý. Pojď sem" Vypadlo ze mně nakonec a pak jsem roztáhl ruce na znamení objetí. Máma si setřela mokré tváře a vstala ze židle. Beze slov zabořila obličej do mé hrudi, ve které mě sice píchlo jako od šípu, ale v ten moment jsem to ignoroval. Obemkl jsem ruce kolem mámina pasu a nechal ji udělat to samé u mně. Hladil jsem ji ve vlasech, po zádech, i když jsem přitom neřekl jedinou hlásku. Nebylo potřeba něco říkat. Potřebovala někoho u sebe. Někoho, kdo ji obejme a utěší. A ten někdo jsem byl já.
„Mám tě moc ráda Harry. Jsem ráda, že jsi tady" Kam bych taky šel? Vydechla máma, když se ode mně odtáhla a já svěsil ruce podél těla. Vysmrkala se do i tak mokrého kapesníku, který byl solidně zmačkaný.

„Taky tě mám rád mami. Vždycky budu stát při tobě, slibuju" Doufal jsem, že má slova mámě aspoň trochu pomohla. Spíš utěšila. Věděl jsem moc dobře, že něco takového nepomůže nikomu. Máma mi věnovala letmý úsměv a odešla do koupelny.