Z nepřítele přítelem ✅

Část 63

Nikdy mi nevadily odběry krve anebo jehly, takže jsem se nemusel bát, že se složím hned při prvním pohledu na injekční stříkačku položenou na stolku vedle lehátka pro lidi. Jen jsem ještě nikdy nedaroval krev a navíc v množství, které mi muselo být odebráno, aby to Lottie pomohlo. To jsem ale netušil, protože mi to nikdo neřekl. Mohl jsem jen hádat, kolik krve mi odeberou. Sestra mi pokynula, abych si sedl na židli a pak někam zmizela. Ordinace nebo pokoj (sám netuším, jak to nazvat) byla příjemně zařízená a vlastně tam bylo jen pár věcí, které jste mohli najít i v dalších ordinacích po celých nemocnicích. Neměl jsem ale šanci si to tam všechno prohlídnout, protože přišel doktor.

„Dobrý den. Vy budete pan Harry Styles, jestli se nepletu" Podal mi záhy ruku a já ji lehce stiskl. Doktor byl plešatý, oči tmavě hnědé barvy a měl na sobě bílý doktorský plášť.

„Ano, to jsem" Odpověděl jsem a divil se, že se mi netřásl hlas. Poposedl jsem si na židli a doktor si začal procházet nějaké papíry, které měl v pravé ruce. Jeho oči zaloudily na mou obvázanou ruku.

„Než provedeme odběr, musím se Vás zeptat na nějaké otázky. Pokud budou v pořádku, pak můžeme začít s odběrem. Nemůžeme Vám vzít krev hned, dokud nemáme jistotu, že mohou být prováděny" Přikývl jsem, že chápu a doktor začal s otázkami. U některých jsem musel přemýšlet a to trochu déle, než bych chtěl. Doktorovi to nevadilo, protože musel mít jistotu a všechno v pořádku. „Ústní" test trval skoro hodinu a měl jsem pocit, že nikdy neskončí.

„Test vyšel v pořádku, takže můžeme přejít na odběr. Budete mačkat tenhle míček, aby krev dobře proudila do žíly. Odběr trvá jen pár minut. Pak musíte ale ještě ležet, možná i usnete. Tím lépe, protože je to dost vyčerpávající, hlavně pro Vaše tělo. Můžeme?" Doktor se zvedl ze židle, na které seděl celou tu dobu a usmál se na mě.

„Samozřejmě" Pokrčil jsem ramenem a následoval ho do následujícího pokoje po naší levici.

Ležel jsem na lehátku, jak nejvíc pohodlně jsem mohl. V levé ruce jsem měl gumový míček, který jsem musel pravidelně mačkat, aby krev lépe proudila ven. Jelikož jsem byl pravák, nechtěl mi doktor brát krev z téhle ruky. Sice se pořád tak divně díval na obvaz na levé ruce, ale neměl k tomu žádné připomínky. Kdyby se mu to nezdálo, přece by mi tu krev ani nedovolil odebrat. Jenže nic takového se nestalo, protože mi ji už brali. Vedle lehátka byl dlouhý železný stojánek podobný tomu na kanyly. Jen tenhle byl prázdný a vedla z něj dlouhá průhledná trubička. Ta byla zavedená do stříkačky, kterou jsem měl napíchnutou na žíle. Možná to z mého jednoduchého popisu zní nechutně, ale mě to nedělalo problém. Vlastně jsem se tím směrem podíval jen jednou a stačilo mi to. Ne, že by se mi dělalo špatně, ale nepotřeboval jsem se dívat celou tu dobu, jak mi teče krev ze stříkačky do sáčku. Doktor se mě během prvních minut zeptal, jestli bych chtěl pustit nějakou uklidňující hudbu anebo zapnout televizi. Řekl jsem mu, že mi stačí nějaká instrumentální hudba, protože jsem ani jinou neposlouchal. Opřel jsem se o lehátko, sundal si brýle a zavřel oči. Nemyslel jsem na nic konkrétního, chtěl jsem jen odpočívat a nepřemýšlet nad tím, že jsem vlastně v nemocnici. Někdy se mi před očima promítlo něco ze školy, hlavně s Niallem a Liamem. Jak mě mlátí, posmívají se mi a tak dále. Jenže pak jsem „uviděl" i Louise. Jak jsme se spolu bavili, byli jsme přátelé.

Nebyl to sen, ale viděl jsem to tak, že to vypadalo jako skutečnost. Možná utekla jen minuta anebo jich bylo mnohem víc, ale nechtělo se mi otevřít oči. Doktor se zeptal, jestli mi není slabo.
„Nic mi není, v pořádku." Zněla moje odpověď skoro bezmyšlenkovitě, samozřejmě jsem byl v pořádku. Spíš než v pořádku jsem se cítil ospalý. Nejspíš to bylo tím, že mi museli vzít hodně krve, aby Lottie zachránili. Ale ne zas tak moc, aby to moje tělo sneslo. Hudba se jemně linula místností, hlas doktora a sestry mi zněly jako z velké dálky a obrazy před mýma očima se měnily libovolnou rychlostí. Vlastně jsem si ten odběr představoval mnohem hůř, ale nakonec to nebyla žádná hrůza.

„Vedete si skvěle, pane Stylesi. Za chvíli budeme končit" Už? To je rychlost. Pomalu jsem otevřel oči a zabodl je do doktora, který stál u mé levice, ze které neustále proudila krev pryč.

„Netušil jsem, že je to taková chvilka" Odpověděl jsem a lehce se na něj usmál, protože si mě měřil zkoumavým pohledem. Snad asi čekal, že se složím hned, co začnou.

„Samotný odběr trvá kolem čtvrt hodiny. Ale musíte ještě odpočívat. Dáme Vám něco na spaní, bude to lepší. Trochu se prospíte a tělo si odpočine. Možná na sobě momentálně nic necítíte, ale únava se dostaví vždy" Souhlasně jsem přikývl a zase se zaposlouchal do hudby. Mohl mi taky něco na spaní dát i domů. Někdy bych to celkem potřeboval. Za pár minut jsem cítil, jak mi sestra vytáhla stříkačku ze žíly a nahradila ji jinou. Byla čiré tekutiny, takže to muselo to být „to cosi", co mě mělo uspat.

Po dlouhé době se mi nezdálo nic. Ani o tom, jak mlátí mě nebo Louise. Nezdálo se mi ani o tom, že bych byl jeho přítel, který s ním chodí. Jednou to stačilo až moc. Prostě jen černočerná tma. Možná to tak bylo lepší, protože moje sny poslední noci nestály za řeč. Když jsem se probral, byl jsem pořád tam, kde jsem byl předtím. Lehátko v místnosti, kde mi brali krev. Jen jsem už nemačkal míček v ruce, neměl jsem napíchnout žílu a nikde nikdo nebyl. Hudba byla vypnutá a místo, kde mi brali krev, bylo zalepené velkou náplastí. Nestačil jsem se ani pořádně rozkoukat, kolik hodin jsem vlastně spal, když přišel doktor. V ruce měl nějaké papíry, a když si všiml, že už nespím, usmál se na mě.

„Jak se cítíte, pane Stylesi?" Přešel k něčemu, co bylo na zemi, ale já na to neviděl. Sklonil se k tomu něčemu a občas se podíval i do papírů, které držel.

„Odpočatě. Jak dlouho jsem spal?" Zeptal jsem se konečně, protože jsem měl pocit, že jsem spal půl dne. Nemohl jsem to nijak poznat, protože hodinky jsem neměl a kupodivu tady nebylo ani okno, abych to zjistil. Doktor se narovnal v zádech a složil si papíry pod ruku.

„Kolem šesti hodin. Na to, že jste daroval krev poprvé, je to celkem dost. Ale aspoň jste si odpočinul. Není Vám špatně, slabo nebo na zvracení?" Už jsem měl těch otázek celkem po krk. Kdyby mi něco bylo, vypadalo by to jinak.

„Je mi fajn. Jak je na tom Lottie?" Proč pořád mluvit jen o mě, je to kvůli ní.