Z nepřítele přítelem ✅

Část 66

„Harry zlatíčko, děje se něco?" Její hlas nebyl nějak tlumený, takže musela být ještě doma. Uklidnil jsem ji, že se nic neděje a pak začal vysvětlovat, že pojedu s Louisem k nim domů. Máma mi neskákala do řeči, ale i tak mi na konci řekla pár svých myšlenek.

„Dobře, tak já pro tebe nepojedu. Dávej na sebe pozor ano? Louis je tam pořád s tebou?"

„Ano je. To jeho tohle všechno napadlo. Sám nevím, jestli mi to nějak pomůže, ale třeba přijdu konečně na to, co se se mnou děje" Louis vedle mě jen tiše přikývl a nakrčil obočí, jako by snad mohl slyšet mámu z druhého konce telefonu.

„Třeba ano zlato. Budu na tebe myslet. Popros Louise, aby tě potom odvezl domů ano?" Neodpustil jsem si protočení očí, i když to máma (naštěstí) neviděla. Nejsem malý mimino mami, ale děkuji. Něco jsem jí souhlasně řekl, ale už jsem to radši položil.

„Můžeme?" Zeptal se mě Louis, když jsem mu vrátil mobil. Všiml jsem si jeho tapety, kterou tam měl. Byl to obyčejný smajlíček, ale měl dva křížky (xx) místo očí a usmíval se. Byl bílé barvy na černém pozadí. Na to přišel jak? Stejně divně jako na jeho přezdívku „Boo"? Přikývl jsem a dopil vodu v lahvi, kterou jsem vyhodil do nejbližšího koše.

Venku dost silně foukalo a tak se naše účesy při cestě do auta proměnily během mrknutí oka. Louis vypadal, že se nečesal ani předtím, aspoň mi to tak přišlo. Jeho vlasy byly jako vrabčí hnízdo. No a moje učesané vlasy byly taky jako při projití tornádem. Louis odemkl auto na dálku a pak jeho pohled zavadil o moje vlasy. Hned vyprskl smíchy a já měl chuť po něm něco hodit. Bohužel jsem neměl co, jedině tak šutr na zemi.

„Co se směješ? Podívej se na sebe" Vrhl jsem na něj znechucený pohled, ale Louis se nepřestával smát.
„Jenže já vypadám furt dobře, zato ty vypadáš příšerně vlastně pořád" Normálně bych se urazil a odešel, ale teď mi to bylo naprosto jedno. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a nechal to bez poznámky.

„Louisi, můžu se na něco zeptat?" Ozval jsem se po pěti minutách, když jsme jeli směrem k Louisovi. Z rádia hrála nějaká taneční hudba a Louis si do rytmu bubnoval rukama do volantu.

„Jasně" Přikývl a trošku přidal na rychlosti, aby stihl projet na zelenou.

„Proč říkáš svému bratrovi jménem? Řekl jsi sice, že je to tvůj bratr, ale pak jsi pořád říkal jen jeho jméno. Vím, že je to tvůj nevlastní bratr, ale i tak... Je to jediný kluk ze všech sourozenců, tak mi to přijde zvláštní" Louis mi věnoval jeden pohled s povytaženým obočím. Asi moc nepochopil, na co jsem se ho to vůbec ptal. I já bych mu na jeho místě nerozuměl. Prostě jen moc kecáš Harry. Máš se zeptat na jednu věc a ne to okecávat, jak kdybys byl v dramatickém kroužku.

„Ernest je... Naprosto jiný, než jsem já. A když ti říkám naprosto jiný, tak to myslím úplně ve všem jiný, než jsem já. Jenže o to ani tak moc nejde" Poslední větu řekl Louis tak potichu, že jsem slyšel tak každé druhé slovo.

„Tak o co jde?" A co když ti to prostě nechce říct? Stáváte se možná přáteli, ale to hned neznamená, že ti bude říkat každou věc z jeho života. Bude mít tajemství a je jedno, že jsi Harry Styles nebo prezident. Všichni máme tajemství a něco, co si chceme nechat jen pro sebe. I Louis to tak má.

„Jde o něco, co se stalo v minulosti. Ještě když táta žil. Jak jsem už řekl, Ernest je naprosto jiný. Jeho nezajímá fotbal, holky, hudba, bary, kluby, prostě nic, co by mělo bavit kluka jeho věku. Chci říct – je mu dvacet a mohl by se bavit jakkoliv, ale nic z toho nedělá. Zajímá ho hlavně škola, učení a hudba nanejvýš nějaká vážná, kde se hraje jen na housle, violoncello a klavír. Mobil má vždycky „zděděný" po některé ze sester a počítač používá jen kvůli škole. Půjčí si něčí notebook, udělá něco do školy a pak ho vrací, jako by to byl odpad, který ničí jeho zdraví nebo snad mozek..." Chtěl jsem mu hned vpálit, že to s počítačem dělám skoro stejně, akorát že používám tátův pracovní počítač. Nechal jsem to ale být, protože Louis se nadechoval k pokračování. Sice trochu odběhl od toho, že je to něco z minulosti, ale věděl jsem, že na to naváže a dočkám se celého „příběhu".

„No, a abych přešel k tomu hlavnímu... Jednou o víkendu jsme si s tátou naplánovali, že budeme jen trénovat fotbal a pak se v neděli půjdeme podívat na zápas, který se jen tak čirou náhodou hrál na naší stávající střední škole. V tu dobu jsem netušil, že tam budu chodit. Oba jsme se na to těšili, protože mělo být krásné počasí a zbývalo pár dní do jarních prázdnin. Byl jsem v devítce a Ernest měl v tu dobu maturovat. Nevím, co se stalo, ale prostě jsme se šíleně pohádali. Pobíhal jsem po domě s míčem a těšil se na víkend s tátou a prostě mi bylo jedno, že ruším sourozence. Stejně jsou všichni skoro celý víkend pryč a v létě obzvlášť. Jenže Ernest byl doma a hrozně mu vadilo, že dělám ruch. Vyšel z pokoje zrovna, když jsem šel kolem něj a dribloval míčem o podlahu. Začal na mě řvát, že ho ruším při učení, že se nemůže soustředit a že potřebuje klid. Bylo toho mnohem víc... Vyměnili jsme si názory na toho druhého. On mi řekl to, že nesnáší, jak jsem celý pryč do fotbalu, ze kterého stejně v životě nikdy nic nebudu mít. Že fotbal nebude moje práce, která mě bude živit a že je to jen stupidní koníček, který mě za čas přejde. Já mu zase řekl, že je až moc udělaný do učení a že to zbytečně přehání, že odmaturovat může i s trojkama nebo čtyřkama, že na známky se mu nikdo během hledání práce dívat nebude. Taky jsem mu upřímně řekl, že není vůbec společenský a že by měl začít žít, než bude mít vlastní rodinu. No a takhle to pokračovalo skoro hodinu. Řvali jsme tam na sebe jako psi a vyměňovali si názory, které jsme tak dlouho drželi v sobě" Louis zmlkl a zabočil na Bond Street, kde byl dům Tomlinsonů.

„A jak to dopadlo?" Prolomil jsem ticho a byl zvědavý, co se mezi nevlastními bratry stalo. Uměl jsem si tu jejich hádku až moc dobře představit a to jsem u toho ani nemusel být. Louis zpomalil, aby náhodou nepřejel jejich dům a pevně sevřel volant.