Z nepřítele přítelem ✅

Část 11

Louis! Jeho hlas bych poznal, i kdybych byl slepý. A to jsem vlastně trochu i teď byl. Jeho hlas se třásl a to řekl jenom tři slova. Počkat, oslovil mě jménem? Než jsem stačil něco vykoktat, Louis u mě klečel na kolenou. Tentokrát jsem ho viděl jasně, protože seděl hodně blízko. Na sobě měl červený dres a stejně tak barevné kraťasy. Všiml jsem si nějakých tetování na jeho rukou a taky na pravé paži.

„Co tady děláš?" Zeptal jsem se ho, ale vzápětí mými žebry projela neskutečná bolest. Přiložil jsem obě ruce na břicho a potichu zaskuhral. Vážně to bolelo, sotva jsem se mohl nadechnout a mluvit nešlo skoro vůbec. Měl jsem pocit, že mi zlomili žebro. Louis se mračil, ale takovým tím „lítostným" způsobem.

„Nepřišel jsi na hodinu. To je už samo o sobě divné. Navíc jsem si všiml, že přišel Niall a Liam pozdě, ale ty nikde" Buď jsem ohluchl, nebo právě řekl všechno bez jediné nadávky. Povytáhl jsem obočí, ale sklonil jsem hlavu ke svým dlaním. Šel mě hledat? Proč?

„Šel jsem tě hledat. Řekl jsem učiteli, že si musím odskočit. Ve třídě jsi nebyl, tak jsem zkusil záchod"

„Nejspíš nejčastější místo, kam chodíte všechny šikanovat. Proto ti to netrvalo tak dlouho" Pronesl jsem jízlivou poznámku. Nic jiného mě ani nenapadlo. Proč bych mu měl děkovat, že sem přišel? Nijak mi od Nialla a Liama nepomohl. Kdyby sem vpadl během toho všeho, nejspíš by mě zachránil, ale tohle nebylo nic. Jen si hrál na nevinného a chytrého.

Louis se nad mou větou zarazil, tentokrát se opravdu tvářil naštvaně. „Tak hele, chtěl jsem tě najít a zjistit, jestli jsi v pohodě. Ale klidně tě tady můžu nechat a vykašlat se na tebe" To jako vážně? Musel jsem se nad jeho slovy zasmát. To si jako opravdu myslí, že já mu na tohle skočím? Že mě opravdu chtěl najít a zjistit, jestli se mi něco nestalo? Stalo se mi toho hodně!

„Ty si vážně myslíš, že ti to uvěřím? Celý ročník jsi to právě ty, kdo mě nejvíc tyranizoval a teď mi tady budeš tvrdit, že jsi mě chtěl najít a zjistit, jestli jsem v pořádku? Děláš si ze mě snad srandu Louisi? Mám asi zlomené žebro, nemám brýle, nemám se jak dostat domů, zameškal jsem hodinu a ty mě tady budeš házet bulíky na nos? Myslíš, že jsem snad totální idiot?!" Chrlil jsem ze sebe jako urvaný ze řetězů. Louis na mě nechápavě koukal a na konci jen zavrtěl hlavou. Čekal jsem, že po tomhle prostě odejde a nechá mě tam, kde jsem a ve stavu, ve kterém jsem byl.

„Já jsem je na tebe neposlal" Úplně jako Liam s tím, že jsem Louise očividně práskl řediteli.

„A jak to chceš dokázat?"

Louis se nadechoval k odpovědi, ale žebry mi opět projela nesnesitelná bolest. Zaúpěl jsem bolestí a opřel si čelo o kolena.

„Harry já -..." Jen jsem natáhl ruku, aby mlčel. Setřel jsem si zbytek slz na tvářích a podíval se mu do očí.

„Proč jsi přišel Louisi"

„Co ti udělali?" Tomlinson vypadal, že mou větu ignoroval. Není to snad vidět? Rozbili mi brýle, roztrhali knížku, ponížili mě, zesměšnili a nejspíš mi i zlomili žebro.

„Není to snad vidět? Jako bys to sám nedělal" Tuhle rýpavou větu jsem si mohl odpustit. Louis svěsil oči ke kolenům, na kterých pořád klečel.

„Nemám brýle, byly moje poslední... Roztrhali mi knížku, která je jak v záchodě, tak v umyvadlech. A nejspíš mám zlomené žebro" Louis vyskočil na nohy a zamířil ke kabince, kam Liam hodil knížku do záchodové mísy. Slyšel jsem čvachtání vody a pak se Louis vrátil s knížkou v ruce. Kapala z ní voda, která tvořila kaluž na zemi. Louis přešel k umyvadlům a očima prolétl škody.