Z nepřítele přítelem ✅

Část 75

Zvedl jsem hlavu a uviděl Louise, jak jde ke mně. Netvářil se tak, abych mu mohl číst v tváři. Jeho výraz absolutně nic neříkal, byl jako socha vytesaná z kamene.

„Jsem rád, že jsi sem přišel. Je to jediné místo, kde nás nikdo nebude otravovat. Sice jsme mohli jít k vám domů, ale nechtěl jsem tvoje rodiče rušit. Já nevím – tohle mi přišlo jako ideální místo. Doufám, že ti to nevadí" Koukal jsem na Louise, jak ze sebe dokázal dostat tolik vět a s úplně klidným tónem v hlase.

„Je to dobré místo, v pohodě. Tak, co jsi mi to chtěl? Jsem trochu zvědavý" Pokrčil jsem rameny, abych odlehčil situaci. I tak jsem nemohl přestat myslet na to, že tady budu dva týdny sám obklopený nejhoršími tyrany v celé škole. Divil jsem se, že je ještě nikdo nevyrazil anebo nenahlásil. Nejspíš jsem byl jejich jedinou „obětí". Louis se usmál a vytáhl nějakou krabici, kterou držel za zády od chvíle, co sem přišel a sedl si vedle mě.

„Vím, že Vánoce ještě nejsou, ale jelikož pojedu teď pryč, chtěl jsem ti to dát už dneska. A až ten dárek rozbalíš, nechci po tobě, abys mi nějaký kupoval na oplátku. Možná to budeš chtít udělat, ale věr mi Harry, že tenhle dárek je opravdu z kamarádského hlediska a myslím, že je pro tebe i dost užitečný a potřebný" Opět jsem na Louise koukal, jako by spadl z Marsu. Kde se tohle všechno v něm bere? Kéž by byl takový od začátku školy, nešikanoval mě s Niallem a Liamem. Kéž by ho nikdy nedonutili, aby s nimi šikanoval spolužáky. Kdyby se to nestalo, mohli bychom být kamarádi už dávno a ne, až skoro na konci prvního ročníku. Byl jsem ale rád, že Louis je mým kamarádem už od té doby, co mi řekl pravdu o těch dvou a když mě vzal do jejich domu a ukázal mi pietní místo jeho otce. To mě ujistilo v tom, že Louis je dobrý člověk a že je to můj přítel.

Tomlinson mi podal krabici a čekal, až dárek otevřu. Srdce mi tlouklo jako splašené. Vůbec jsem si nedokázal představit, co by mi mohl Louis dát a navíc s tím, co řekl. Něco, co by pro mě mohlo být užitečné a potřebné? Přestal jsem vymýšlet, co by to mohlo být a roztrhal jsem tmavě zelený obal na krabici. Uvnitř byla další krabice, ale menší. Byla barevná, s nějakým logem a popisem.

„Pane Bože Louisi! To je-...."

„Mobil, jo" Dořekl za mě Louis a nadšeně přikývl. Poznal jsem to podle obrázku dotykového mobilu na krabici. Nebyl jsem schopný ze sebe něco vyprodukovat. Louis mi dal mobil!? Myslí si, že ho potřebuju... Abych mohl někomu zavolat, když bude potřeba. Anebo jen tak, když s tím člověkem zrovna nebudu.

„Já – nevím, co na to říct. Nemusel jsi mi kupovat mobil Louisi" Chtěl jsem dodat „nemusel jsi mi kupovat nic", ale nechtěl jsem být nezdvořilý. Musel jsem si hned dát za úkol pro něj taky něco koupit. Pár nápadů jsem měl, ale chtěl jsem se ještě s někým poradit.
„Stačilo by mi třeba „díky za tak skvělý dárek", ale aspoň, že se ti líbí" Vydechl Louis s úsměvem na rtech a s vtípky o tom, jak šokovaně jsem asi musel vypadat.

„Děkuji moc, opravdu. Nečekal jsem, že bych mohl dostat mobil" Vyndal jsem ho z krabičky. Byl dost velký na to, abych ho nestrčil ani celý do zadní kapsy u kalhot. Zadní strana krytu byla tmavě modrá s foťákem. Louis mi trochu popsal, jak se s mobilem pracuje a ukázal mi, kde ho mám odemknout. Hned na mě vyskočil obrázek nějaké krajiny, asi neutrální fotka hned po spuštění. Na všechno jsem koukal jako na nový svět, taky to tak pro mě vlastně skoro bylo. Nikdy jsem neměl vlastní mobil a teď jsem ho dostal od Louise jako dárek na Vánoce. Opravdu jsem to nečekal, ale byl jsem mu za takový dárek moc vděčný.

„Asi bys mi měl vysvětlit, jak se s ním pracuje nebo tak něco. Dát mi školení" Usmál jsem se, protože bych zmáčkl ani nevím co a už by ten mobil nefungoval. Louis na mě koukal jako bych mluvil španělsky. Bylo mi trochu trapně, že se na mě takhle kouká, ale nechtěl jsem se ho ptát proč. Asi po minutě ticha konečně přikývl a taky se usmál. Byl snad „mimo mísu"? Přemýšlel o něčem? Nebo snad nevěděl, co na to říct? Ten jeho pohled je občas dost divný, když se jen dívá a nic neřekne. Je to divné a zvláštní zároveň. Nevím, co si o tom mám myslet.

„Jo jasně, ukážu ti jak se s ním pracuje. Promiň, jenom jsem se zamyslel, je toho teď na mě trošku moc a někdy nevím, kde mi hlava stojí. Je to docela fuška mít doma tolik sourozenců a jen mámu, která je pořád v práci. Někdy je mi smutno a přeju si, aby táta pořád žil, aby mi někdy řekl něco chlapskýho, jak se mám chovat nebo mě sprdnout za nějakou špatnost. Radit mi jak hrát fotbal. Máma mi takový rady nikdy nedá víš...." Povzdechl si Tomlinson a sklonil trochu hlavu dolů, abych se mu snad nemohl dívat do očí.

„Od doby, co jsi mi řekl pravdu o tvém otci, jsem tě litoval. Vážně mě mrzí, že to máš takhle a nemáš to lehký. Louisi opravdu bych si přál, aby tady tvůj otec byl ještě mnoho let. Není to jednoduché, ale vím, že ty jsi silný a i když tě to bolí, pořád na něj myslíš a máš ho ve svém srdci a to je důležité. Nezapomenout na toho, kdo už s námi nemůže být. A to ty děláš, teď už to i já vím. Nejsi ten, za koho jsem tě měl. Jsi můj nejlepší kamarád" Ani jsem nečekal, že řeknu takový projev. Louis ale potřeboval slyšet nějaká slova útěchy. Řekl jsem jenom to, co jsem říct chtěl. Louis se pousmál a poplácal mě po rameni.

„Děkuju Harry, za všechno. I ty jsi můj nejlepší kamarád. Ne ti dva idioti, ale jenom ty. Teď ti ukážu jak zacházet s mobilem" A tak mi všechno začal vysvětlovat. Ani nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale nikam jsem nespěchal. V hloubi duše jsem doufal, že tyhle Vánoce budou ještě lepší, než ty loňské. Už jenom z toho důvodu, že Louis byl na mé straně a byl můj kamarád. I když... Teď bude pryč a já tady budu sám s Niallem a Liamem. Nemohl jsem tuhle myšlenku zahnat z hlavy, protože to tak bohužel bude.