Z nepřítele přítelem ✅

Část 35

Bože můj! Vanessa!

„Do prdele" Neušlo mi hned a vytřeštil jsem oči nad tou situací. Zvonek se ozval podruhé, tentokrát trochu déle, než před chvílí. Nebyl jsem pořádně usušený a z vlasů mi kapaly malé kapky vody. Takhle jí nemůžu otevřít! Jen ve spodním prádle. Co si bude myslet? Že jsi magor, co asi...

„Harry? Jsi tam? Nestalo se něco?" Vanessa teď už bouchala do dveří jako smyslů zbavená. Civěl jsem do skříně jako bych tam hledal odpovědi na její otázky, ale viděl jsem jen tátovo oblečení, které jsem nosil. Tak už něco udělej.
„Hned jsem tam" Křikl jsem směrem ke dveřím, ale netušil jsem, jestli mě slyšela. Na to sere pes. Vanessa opět zabouchala do dveří a zazvonila. Už jsem to nemohl vydržet a tak jsem napochodoval jí otevřít. No to sis to teda zavařil Harry.

„Co je?" Vypálil jsem jako první v tom záchvatu ani nevím čeho vlastně. Vanessa na mně zírala s pozvednutým obočím a lehce pootevřenou pusou. Gratuluji, teď z tebe bude mít ještě větší srandu. Může si mě nafotit a pak to všem ukazovat. Zíral jsem na ni a pak mi došel ten trapas, že jsem jí otevřel jen v trenkách.

„Ehmm... Mám přijít později?" Možná jsem měl další bolest hlavy, ale zdálo se mi, že Vanessa zrudla. Teď už je stejně pozdě. Polilo mě horko a Vanessa se kousla do rtu. Eeee?? Snad jako by po mně jela nebo co.

„Na to je už myslím pozdě. Pojď dál" Ustoupil jsem jí a udělal tak prostor, aby mohla projít dovnitř. Vanessa poděkovala a se svěšenou hlavou prošla kolem mně. Z její vůně se mi zatočila hlava, naštěstí jsem se pevně držel dveří, jinak by to nemuselo dopadnout dobře. Vanessa stála uprostřed chodby, ze které se dalo jít do všech pokojů v bytě. Zavřel jsem dveře a pocítil, že teplo ze sprchy je definitivně pryč. Stoupl jsem si vedle Vanessy, která svírala v ruce nějaký světle hnědý sáček. Pak mi došlo, že je převlečená. Na sobě měla legíny černé barvy a zelené tílko s dost velkým výstřihem. Nedíval jsem se tím směrem nijak zvlášť dlouho, ale nešlo to přehlédnout. Dlouhé vlasy měla svázané do drdolu nahoře na hlavě.

„Jsi jedináček, že je to tak?" Proč to vždycky každého napadne jako první věc?
„Ano jsem. Kvůli tomu jsi snad přišla? Nechceš třeba mou peněženku a hrabat se mi v dokladech?" Nevím, proč jsem byl jedovatý i tentokrát, když se taky mohla otočit a odejít. Vanessa se na mně podívala a pak se hlasitě nadechla.

„Promiň. Nechtěl jsem být hnusný, ale dnešek stál ještě za větší nic, než ten předchozí. Musím se jít obléct, je mi už pěkná zima. Kuchyně je tamhle" Ukázal jsem směrem ke kuchyni a nechal tam Vanessu o samotě. Zapadl jsem do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. Opřel jsem se holými zády o studené dřevo a snažil se klidně dýchat. Jen klid Harry. Je to jen tvoje sousedka. Je to holka. Holka! U nás v bytě. Jen se mnou, bez rodičů. Proboha nechal jsem tam tu zatracenou poštu! Do prdele práce... Jestli si přečte ten dopis, který je na moje jméno, tak budu v háji. Co když mi tam Niall a Liam vyhrožují? Nechci to řešit ještě s ní. Stejně nic nikdo nevyřeší. Ani Louis. Zavrtěl jsem hlavou, abych zahnal tyhle myšlenky a přešel ke skříni. Nemohl jsem si vybírat z dvaceti značek oblečení. Měl jsem jen to, co jsem nosil celý prvák (kromě dneška, kdy jsem měl Louisovo oblečení). Sáhl jsem nakonec po něčem, co jsem nenosil do školy, ale po doma. Šedé tepláky a bílé tričko s krátkým rukávem. Aspoň nebudu vypadat jako strýček Sam na návštěvě u babičky na Vánoce. Vanessa si určitě o mně myslí svoje a rozhodně to nebude nic úžasného. Když mě viděla jen v trenkách, bez svalů, jen holá kůže a mokré učesané vlasy jako šprt. Aspoň že ty brýle mám pořád stejné. Zatím... Než jsem odešel z pokoje, vytáhl jsem z batohu mast a taky obvazy, které mi dala Amanda v ošetřovně. Sáhl jsem po vypínači a pokoj se zahalil do tmy. Chtěl jsem jít do koupelny si ruku namazat a obvázat, ale Vanessa se objevila z kuchyně. Ani jsem ji nepostřehl a málem mi všechno vypadlo z náručí. Musím přiznat, že jsem z ní málem dostal infarkt, jak jsem se lekl. Položil jsem si pravou ruku na místo, kde jsem slyšel tlouct srdce a zavřel oči. Krev mi tepala ve spáncích a na pár okamžiků mi pískalo v uších.
„Vyděsila si mě" Oddechl jsem si, když to všechno přešlo. Vanessa se asi po desáté omluvila a pak její zrak sklouzl na věci v mém náručí.

„Na co to máš?" Na nic. Natáhl jsem k ní svou levou ruku a musel jsem překvapeně povytáhnout obočí. Byla už celkem oteklá a vypadala jako připečený toast. Za to můžu poděkovat jen Niallovi. Kéž by někdy v životě udělal něco dobře. To bych chtěl ale asi moc od někoho, jako je on.
„Co se ti stalo?" Druhá otázka, na kterou jsem jaksi nechtěl odpovídat. Místo slov jsem zamířil do kuchyně, kde se už chystala voda na ten zázračný čaj, který mi Vanessa přišla udělat. Žuchnul jsem na židli a podíval se na poštu, kterou jsem tam nechal. Dopis byl hned nahoře, ale nebyl vytažený z obálky. Díky Bohu.

„Přivřel jsem si ruku do skříňky" Mohl bych přestat s tím lhaním.

„To ti tak někdo uvěří Harry. Zeptám se podruhé – co se ti stalo?" Jak kdyby mě měla přečteného. Nejspíš jsem už nezněl tak přesvědčivě, abych lhal podruhé za jeden den. Sedla si vedle mně a nepřestávala mě probodávat pohledem. Sklonil jsem hlavu na ponožky a položil levou ruku na stůl.

„Nejsem ve škole dvakrát oblíbený" Zmohl jsem se jen na tohle, protože jsem nechtěl říkat celou historku s Niallem, Liamem a tak trochu i Louisem. Neměl jsem důvod to Vanesse říkat.

„Jsi chytrý, ale někomu to vadí" Lépe bych to ani neřekl.

„Popularita není všechno. Na školách to tak bohužel chodí. Ti, kteří mají nějaké jméno či hrají v týmu, jsou oblíbenější, než ostatní. Jenže oblíbenost a chytrost není jedno a to samé. Oblíbenci jsou převážně namachrovaní a bez rozumu. Jde jim jen o to se posmívat a urážet, ale kdyby došlo na ně, tak budou podělaní strachy" Nemohl jsem nic, než souhlasit. Řekla to tak, jak bych to řekl já, jen trochu jinak.

Pousmál jsem se nad jejím shrnutím. „Problém je, že ti oblíbenci si to mnohokrát neuvědomí. Myslí si, že mají nad každým na vrh, ale přitom mluví nesmysly a dělají něco, co nemá žádný význam." Vanessa přikývla a beze slov popadla mou levou ruku. Měl jsem pocit, že jsem dostal proudem, ale nedal jsem na sobě nic zdát. Je to jen holka Harry. Jen H-O-L-K-A.

„Jen holka" Zašeptal jsem tak potichu, jak jsem mohl. Vanessa držela mou ruku a najednou vydala takový přidušený zvuk.

„Co jsi to říkal?" Zeptala se nechápavě. Debile! Příště radši neříkej nic.

„Co? Já něco říkal?" Snažil jsem se to zamaskovat tím, že jsem netušil, na co se Vanessa ptá. Zamžourala, jako by se dívala na něco ve velké dálce, ale mou ruku stejně nepustila. K mému štěstí začala vřít voda na čaj. Vanessa položila mou ruku na stůl a šla připravit čaj. Ještě pár sekund jsem cítil teplo z její ruky. Teplo z její ruky? Už uvažuji jak nějaký renesanční básník v Itálii. Ježíši Kriste. Vanessa přede mně postavila hrnek s čajem. Nevěděl jsem jak je to možné, ale snad divnou náhodou to byl můj hrnek, do kterého jsem si normálně dělal čaj.

„Děkuji" Bylinky byly přeceděné, takže to byl čistý čaj. Nahnul jsem se k němu a přivoněl. Byl opravdu bylinkový, ale těžko říct, co přesně za bylinky to bylo. Nebyl jsem na čaj zase tak velký odborník, abych to řekl s přesností. Než mi čaj vychladl, začal jsem se prohrabávat poštou. Bylo tam asi milion letáků do supermarketů a dalších možných obchodů, dva dopisy pro tátu a pak ten pro mně.

„Můžu?" Vanessa ukazovala na leták do drogerie a s obuví. Přikývl jsem a ona se v nich hned začala přehrabovat. Všiml jsem si, že má na levém zápěstí nějaké tetování. Byl to znak nekonečna s nápisem HOPE a třemi ptáky za sebou.

„Hezké tetování" Hned jsem si vzpomněl na Louise a jeho tetování. Vanessa odtrhla pohled od kosmetiky v letáku a podívala se na svoje zápěstí.

„Díky. Je to moje první tetování. Přála jsem si ho na Vánoce. Rodiče mi na něho dali peníze a dokonce se jim líbilo, co jsem si chtěla nechat udělat" Její první tetování? Takže jich má víc?