Z nepřítele přítelem ✅

Část 49

Někdo za mnou zakřičel.

„Počkej! Nezavírej ty dveře" Zastavil jsem na místě jako opařený. To snad ne? Louis?? Tady? Teď? Proč? Otázek jsem měl v hlavě čím dál víc, ale ani na jednu jsem nedokázal sám sobě odpovědět. Nemusel jsem se ani otáčet, protože Louisův hlas bych poznal i na míle daleko. Běžel směrem ke mně (teda spíš ke dveřím), na sobě měl tmavě modré rifle, koženou bundu a na nohách boty bez tkaniček. To mu v tom není zima? Na to, že je listopad se obléká jak na jaro a ne na podzim. Louis vpadl do baráku jako uragán a zavřel za sebou až neslyšitelně dveře. Oddechoval hlasitě a jako první jeho zrak padl na mou tašku v ruce. Pokračoval na druhou ruku, kterou jsem měl v obvaze a nakonec se mi podíval do očí. Nevěděl jsem, co říct anebo neříct. Louis si prohrábl vlasy rukou a usmál se. Nakonec ze mě vypadlo něco, co jsem ani nechtěl.

„Taky mi jdeš přidat do nákupu kondomy? Nebo třeba ještě něco k tomu? Lubrikační gel?" Louis na mně vyvalil modré oči a pootevřel pusu. Abych mu dokázal, že si nevymýšlím, rozevřel jsem tašku a popadl první balíček, který se mi dostal pod prsty. Louis se na něj letmo podíval a pak se zatvářil tak divně, že jsem se sám musel zamračit.
„O čem to tady mluvíš? Mimochodem – ten je fakt pro tebe?" Louisova první otázka zněla vážně, ale zbytek skoro vyprskl smíchem. Zavrtěl jsem hlavou nad jeho uvažováním a otráveně po něm hodil kondom. Louis ho chytl i bez menšího zaváhání, odpovědí se ale nedočkal. Beze slov jsem pochodoval po schodech do bytu. Naštěstí od toho jsem mohl najít náhradní klíč pod květináčem u našeho botníku.

„Harry co se stalo? Myslel jsem to ze srandy a ty se hned namíchneš" Jo, tak tys to myslel ze srandy. Nemáš ani tušení, co se dneska stalo. A vlastně i včera večer. Vůbec mi to nepřijde k smíchu. Prošel jsem kolem bytu Vanessy. Myslel jsem, že tam třeba bude čekat a ptát se, proč jsem si nechal klíče doma. Nestála tam. Určitě je strašně zaneprázdněná s Jessiem. Proč o tom pořád přemýšlím? Mělo by mi to být fuk, ale jaksi není.

„Prosím, co se děje? Harry..." Louis mě na schodech do „našeho" patra chytl za zápěstí. Zastavil jsem, protože mě píchlo v hrudníku a taky se mi zatočila hlava. Už zase.

„Nic. Co tady vůbec chceš? Tahat ze mě rozumy? Promlouvat mi do mé pošramocené duše?" Chrlil jsem otázky a zíral na Louise přes ty velké hnusné brýle. Louisovi to došlo asi až teď, že nemám ty od něj.

„Kde máš ty brýle ode mě? Rozbily se?" To si teď budeme podávat navzájem otázky? Jak v nějaké soutěži? Ježíši Kriste to je zase den vážně.

„Ne, nerozbily. Mám je pořád, ale ode dneška už ne" Protočil jsem očima nad tím, jak blbě jsem to řekl. Louis pokrčil rameny na znamení, že tedy nechápe, proč je nemám na nose.
„To jsem vážně nepochopil" Vydechl, když jsem ho nechal na schodu pod sebou a pokračoval k bytu. To jsem ani nečekal, že to pochopíš. Odložil jsem tašku s nákupem ke dveřím a chtěl se sehnout pro klíče pod květináčem, ale... Tak příšerně se mi zatočila hlava, až jsem myslel, že omdlím. Bylo mi na zvracení a zároveň jsem měl v krku sucho jako na poušti. Ani nevím, jestli jsem se chytil zdi, botníku nebo zábradlí, ale necítil jsem to. Zůstal jsem v pozici, v jaké jsem byl, ať byla jakákoliv. Srdce mi bušilo jako o závod, krev mi tepala ve spáncích a v uších mi začalo hučet. Byl to hukot, jako když procházíte kolem nastartovaného letadla na runwayi. Snažil jsem se polykat, ale neměl jsem co. Měl jsem hroznou žízeň a potřeboval jsem polknout. Hlava se mi pořád točila a hukot v uších byl větší a větší. Najednou jsem na ruce ucítil takový letmý dotek. Snažil jsem se tím směrem podívat, ale motání se tím zhoršilo. Natočil jsem tedy hlavu zpátky, jenže se tím nic nezlepšilo. Před sebou jsem viděl všechno rozmazané i přesto, že jsem měl brýle. Zkusil jsem se nadechnout, ale v hrudníku mě píchlo tak moc, že se mi do očí dostaly slzy. Proč se to děje zrovna teď. Co se to vlastně děje? Je to pořád horší a horší. A nejde to zastavit. Vždycky „to" přijde nečekaně a já to pak nemůžu odehnat. Zase jsem ucítil ten dotek, teď už spíš teplo sálající z něčího těla.
„Harry! No tak, vnímáš mě?" Louisův hlas mě pomalu ale jistě „zbavoval" té motolice. Hučení v uších odeznívalo stejně rychle, jako přišlo. Srdce přestalo tolik bušit a zrak byl víc a víc ostrý. Louis měl dlaně položené na mých ramenech a vyděšeně na mně koukal.
„Je to lepší?" Konečně jsem polkl a taky necítil bolest v hrudníku. To bylo snad z těch všech momentů nejhorší.
„Docela ano. Bože to bylo hrozné" Pak jsem zjistil, že jsem se držel botníku a druhou ruku (tou obvázanou) jsem se držel Louise na paži. Jak ta se tam dostala? Louis mě nepřestával držet za ramena, kdežto já ho pustil. Sundal jsem si brýle, odložil je na botník a pořádně si rukou promnul oči.

„Harry asi nad tím mávneš rukou, ale už by si s tím měl něco udělat. A myslím to vážně" Jo, díky za radu. Kdo další mi to „doporučí"? Hlasitě jsem se nadechl, nasadil brýle a konečně vytáhl klíč pod květináčem.
„Já vím, už jsem o tom přemýšlel. Nejsi první, kdo mi něco podobného řekl" Nahodil jsem, ale místo odemykání jsem se opřel zády o zeď. Louis mě nepřestával sledovat, ale pustil konečně má ramena. Ne, že by mi to vadilo. Louis se už chystal něco říct, ale já ho předběhl. Ještě pořád jsem se opíral o zeď.

„Neodpověděl jsi mi na otázku, proč jsi vlastně přišel"
„A ty jsi mi neodpověděl ani na jednu. Jen na tu poslední, kterou jsem podal" Složil jsem obličej do dlaní a funěl do nich. Když jsem si přestal zamlžovat brýle, narovnal jsem hlavu a pohlédl Louisovi do očí.
„Ptal jsem se první" Odbil jsem svého spolužáka, ale snažil jsem se nebýt protivný a jedovatý. Louis nemohl za to, co se stalo v obchodě a ani nemohl za to, že se moji rodiče pohádali.
„Chtěl jsem s tebou zajít někam ven. Na čaj, nebo tak něco... Prostě si popovídat. Jako – kamarád s kamarádem" Koktal Louis a když to říkal, měl trochu červené tváře. Snad mi přeskočilo? Sklonil hned zrak na zem a nechal ofinu spadnout do čela. Začal šoupat levou nohou o rohožku přede dveřmi od našeho bytu a kousal si u toho spodní ret. Nechal jsem ho takhle asi minutu a pak mu odpověděl. Vypadal tím svým „děláním" tak strašně zaujatý a zaneprázdněný, že jsem ho nechtěl přerušovat.
„Vážně?" Louis zvedl hlavu a usmál se tak, že ukázal pár zubů. Úsměv jsem mu neopětoval, protože jsem pořád trochu cítil žluč v krku.

„Ano vážně Harry. Dneska jsou všichni mí sourozenci doma, teda až na Lottie samozřejmě. Je to tam jako v blázinci, potřeboval jsem vypadnout. Máma je stejně v práci a mně tam nikdo nepotřebuje. Dokáží se o sebe postarat sami" Lottie... Ani jsem se Louise nezeptal, jak je na tom. Bože musí si o mně myslet, že jsem totální idiot. Pořád fňukám nad svým žebrem a málem tady omdlím, ale ona na tom může být mnohem hůř, než já. Chtěl jsem mu říct, že půjdu moc rád, ale... Nechtěl jsem nechat mámu doma samotnou po tom, co se stalo. Louis nakrčil obočí a podíval se na mně.
„Harry?"

Vydechl jsem jako bych všechny ty schody běžel a spolkl nadšeně, že rád půjdu. „Promiň Louisi, ale dneska ne. Moji rodiče se – pohádali. Včera večer, když přijeli domů. A ne jen trochu, ale docela dost. Dneska taky. Nechci nechat mámu samotnou půl dne doma se strachem, že se může sesypat anebo může přijet táta z práce a zase na ni začít řvát. Nepřijde mi to správné" Louis něco zabručel a pak mu došlo, že pořád drží ten kondom, který jsem po něm dole hodil. Zrudnul jako rajče a zastrčil si ho do kapsy u kalhot.

„Já-..." Louis ale víc říct nestačil.