Z nepřítele přítelem ✅

Část 36

„Taky znám někoho, kdo má tetování. Ale má jich mnohem víc, než ty" Proč jí to vůbec říkám? Vanesse se v očích zablesklo a naklonila trochu hlavu na stranu.

„Vážně? A kdo je to?"

Těžce jsem polkl, ale už jsem jí musel odpovědět. „Louis Tomlinson." Nějak jsem čekal, že ho bude Vanessa znát, ale opak byl pravdou.

Chvíli nic neříkala, asi přemýšlela, jestli jí to něco říká. „Tomlinson... Jeho sestra se mnou chodí do třídy. Jeho osobně neznám. Párkrát jsem ho viděla, ale to je tak všechno." Vypadala nějak zasněně, když mluvila o Louisovi. Usrkával jsem čaj, který mi koloval tělem jako lektvar. Byl kupodivu moc dobrý a taky jsem se cítil o trochu líp, než když jsem šel domů.

„Ukaž mi tu ruku" Pustil jsem ruku z ucha hrnku a podal Vanesse mast s obvazem.

„Vypadá dost ošklivě Harry" Měl jsem horší zranění, přísahám.

„Zažil jsem horší, věř mi" Plácl jsem bez přemýšlení a Vanessa se smutně podívala na mou ruku a potom do mých očí. V krku se mi udělalo sucho i přesto, že jsem pil čaj. Odšroubovala víčko z masti a pak mi začala ruku jemně a pomalu mazat. Málem jsem se udusil čajem, tak jsem radši přestal pít. Vanessa sledovala jen její ruce na té mojí a dávala si až moc záležet na tom, aby mast pronikla do každé částečky mojí ruky. Byl jsem rád, že sedím na židli, jinak bych omdlel. Nejen z toho, jak mi Vanessa mazala ruku, ale taky z toho, že se mi udělaly hvězdičky před očima. Přišla mi to jako věčnost, než hvězdičky přestaly. Když jsem se podíval na Vanessu, dokončovala právě obvazování. Jak kdybych těch několik minut úplně vymazal z hlavy. Co se to pořád děje? Musel jsem být asi bledý v obličeji a mít tupý výraz, protože Vanessa se zeptala, jestli jsem v pořádku. Nemusí mít takovou péči.

„Vlastně ani nevím" Odpověděl jsem jí konečně popravdě. Poděkoval jsem jí za obvaz a dopil čaj, který byl už skoro studený.

„No, měla bych už jít" Vanessa se zvedla ze židle, až ji málem převrátila. Naštěstí to ustála. Popadla můj hrnek a s menším třísknutím ho položila na linku. Řekl jsem snad něco špatně? Vstal jsem na nohy a ignoroval bolest, která mi projela hrudníkem. Stoupl jsem si vedle Vanessy, ale ona se hned ke mně otočila zády a opřela se rukou o lednici v rohu.

„Vanesso, je něco špatně?" Debilnější otázku jsi vymyslet nemohl. Nic neodpověděla. Pak se otočila, popadla sáček s čajem, který byl u sporáku, a mířila ke dveřím od bytu. Proč tak najednou otočila?

„Vanesso prosím. Co se stalo?" Zeptal jsem se jí asi dvakrát, zatímco jsem se s ní snažil udržet krok. Bohužel jsem nemohl tak moc rychle chodit, natož běžet. Zastavila se na společné chodbě a dveře od bytu nechala dokořán.

Pak mi řekla něco, co jsem ještě hodně dlouho nemohl dostat z hlavy. „Zkus být trochu víc otevřený a méně uzavřený do sebe Harry. Ráda jsem tě viděla." A s tím odešla. Koukal jsem na místo, kde ještě před chviličkou stála a pořád slyšel to, co řekla. Neslyšel jsem ani, že zavřela dveře od bytu pode mnou. Neslyšel jsem nic. Jen její slova. Zkus být trochu víc otevřený a méně uzavřený do sebe. Bezmyšlenkovitě jsem zavřel dveře a s prázdným výrazem hleděl do neurčita. Moje kroky směřovaly do mého pokoje. Zavřel jsem dveře a ani nevím proč, ale dokonce jsem zamlkl. Nepřemýšlel jsem o ničem, co jsem dělal. Jako by to ruce a nohy dělaly samy od sebe, kdežto mozek byl absolutně vypnutý a prázdný. Svezl jsem se na zem pokoje, odložil Louisovy brýle a složil si obličej do dlaní. Moc dobře jsem chápal, co tím myslela. Jen jsem nerozuměl tomu, proč to řekla tak naštvaně a zároveň smutně. Nepamatoval jsem si na to, že bych řekl něco špatně. Možná jsi to přímo neřekl. Možná jsi neřekl to, co od tebe chtěla slyšet. Proto taky přišla. Ne jen kvůli čaji. Mohlo ti to dojít hned a ne teď, kdy je pozdě na to něco spravovat.

„Všechno jenom zhorším" Zahuhlal jsem do paže, o kterou jsem se opíral. Moje prázdná slova se nesla pokojem jako těžké břímě, které jsem od sebe nedokázal odehnat. Měla pravdu, ve všem. Chtěla si se mnou povídat o tom, co mě trápí a pokusit se mi zlepšit náladu. Jenže já byl moc uzavřený do sebe. Nemohla to říct lépe. Bylo až divné, kolik „katastrof" se za jeden den stalo. Nadechl jsem se a vydechl. Nedalo mi to a tak jsem odemkl pokoj. Zase to protivné ticho, které se linulo celým bytem. Kdyby sis to takhle nepohnojil, Vanessa by tady ještě byla. Šel jsem do kuchyně, protože jsem chtěl zjistit tajemství dopisu, který mi poslal Niall s Liamem. Nějaký neodhalený smysl mi řekl, abych se podíval na kalendář, který visel nad lednicí. Pátek třináctého. Že mě to nepřekvapuje. Proto tolik nešťastných příhod najednou. Uchechtl jsem se nad tou ironií a pravou rukou popadl dopis. Žádný zelený papír nebo snad navoněný. Jen čistý bílý papír a mnoho slov, která si žádala mou pozornost. Radši jsem si sedl a začal číst nahlas, abych si byl jistý, že si nic nevymýšlím.