Z nepřítele přítelem ✅

Část 80

Když jsem přišel domů, naši byli kupodivu doma. Čekal jsem, že budu zase několik hodin sám doma a budu se vzpamatovávat z toho, co se za dnešek stalo. Táta řekl, že projekty teď bude dělat z domu, protože není už tolik práce před Vánoci a mamka má už volno, musela si vybrat dovolenou a ve školách je už jen pár tříd, které jsou otevřené a ta její je už zavřená. I tak si prý bude ještě něco dodělávat, co může případně ještě poslat emailem. Byl jsem rád, že dnešek byl tak skvělý a hned jsem na rodiče vysypal všechny novinky. Sice jedna byla horší a to, že Louis odjel s fotbalovým týmem na dvoutýdenní soustředění do Španělska, ale jinak jsem vykládal o novém mobilu, rodiče na něj koukali jako na něco, co nikdy předtím neviděli a když jsem jim řekl o Vanesse, máma zářila jako bych měl nad hlavou svatozář a táta mě poplácal otcovsky po zádech, div mi nevyrazil dech. Máma mě objala a měl jsem dojem, že měla v očích slzy štěstí. I pro mne to byl po dlouhé době dobrý den, který jsem přežil bez nějaké modřiny nebo batohu v koši. S mobilem jsem si připadal konečně jako teenager na střední škole a byl jsem rád, že mi ho Louis koupil. Teď jsem měl za úkol vymyslet dárky pro ostatní. Zeptal jsem se mámy, jestli by mi poradila a zda mám dárky koupit i ostatním členům rodiny McGregorovým nebo jenom Vanesse. Pak jsme se domluvili, že spolu půjdeme nakoupit dárky. Peníze jsem měl našetřené z kapesného, které jsem si dával stranou. Během roku jsem si toho moc nekupoval a pak jsem měl našetřeno na dárky. Byl jsem rád, že mi máma pomůže s nákupy dárků. Ona si řekla, že chce koupit nějakou kabelku, kterou viděla v časopise o módě. Sám bych jí nic takového nikdy nekoupil, protože mi všechny kabelky přišly stejné a neměl jsem v tom přehled. Nejtěžší dárek byl asi ten pro Louise, protože jsem neměl absolutně žádný nápad, co bych mu mohl koupit. Pak mi došlo, že mi Louis dal do mého mobilu číslo i na jeho sourozence i když jsem si pořád pokládal otázku, proč to vlastně udělal. Možná proto, že jsem je stejně už všechny viděl a možná proto, abych se měl s kým spojit, kdybych něco potřeboval a Louis nebyl po ruce a nebral mi telefon. Nakonec mi to ani nevadilo, protože se to hodilo kdykoliv, i když Ernestovi bych jen tak nevolal, abych se ho zeptal, jak se má. Z našeho „sezení" jsem ještě měl občas husí kůži a neměl jsem potřebu zase sedět na Ernestově posteli a nechat se od něj očumovat a připadat si jako cvok, že mám zase nějaký psychický problém a nejsem schopen se postavit dvěma blbečkům z mojí třídy. Než jsem šel s mámou na nákupy, zavolal jsem Doris a zeptal se jí, co bych asi tak mohl Louisovi koupit. Napadalo jí tolik věcí, které bych já nikdy nevymyslel, hodně šlo o fotbal, což jsem měl taky jako jeden z dárků. Nakonec mi řekla, že bych mu mohl koupit dres Louisova nejoblíbenějšího fotbalového týmu, nechat tam udělat číslo 78 (jaké má na dresu ve školním týmu) a napsat tam Tomlinson.

„Je to speciální obchod v Londýně pro fotbalové fanoušky, kde tyhle dresy koupíš a oni ti tam rovnou udělají i nějaké extra úpravy, takže i nějaké číslo a příjmení, které chceš. Napíšu ti do SMS adresu toho obchodu. A Harry?" Doris se zarazila, jako by mi chtěla říct něco hrozného, ale přemýšlela, jestli je to dobrý nebo špatný nápad.

„Ano?"

„Nebude to zrovna levná záležitost, už jsem tam taky něco bráchovi kupovala a dělala k tomu úpravy. Jenom ti to chci předem říct, abys s tím počítal a nedivil se, že to nebude jen pár liber" Měl jsem pocit, že Doris snad nechce, abych za Louise utrácel svoje našetřené peníze a snad jako by chtěla, abych mu nakonec koupil něco normálního a levnějšího. Jenže já mu nechtěl koupit jen tak něco, co by si mohl koupit sám. Chtěl jsem mu dát něco lepšího. Něco, co si bude pamatovat, že to dostal ode mě na Vánoce. I kdyby to mělo stát nevím co, chtěl jsem mu to koupit. Věděl jsem, co pro něj fotbal znamená a že by ho tenhle dárek potěšil.