Z nepřítele přítelem ✅

Část 54

„Tak jak to dopadlo?" Zeptal jsem se hned, co Louis vyšel ven ze dveří. Jeho výraz nic nenaznačoval, takže jsem si nemohl ani tipnout, co mu ten kluk řekl nebo neřekl.

„Poděkoval mi za omluvu a taky vysvětlení. I když je to minulost, byl za to rád" Vydali jsme se směrem zpátky k našemu baráku. Pořád jsem měl v hlavě několik dalších otázek, které se netýkaly přímo momentální situace mezi Louisem a jeho „randem naslepo" s cizím klukem.
„Harry proč jsi zase tak trapně ticho?" Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale dělal jsem delší kroky, než Louis. Sotva mi stačil, tak musel přidat do kroku.

„Nejsem. Jen přemýšlím" Zněla moje odpověď, i když jsem to řekl spíš sám pro sebe. Louis už ale naštěstí stál vedle mě, takže mě slyšel dobře.

„Nad čím?"

„Nad vším možným. Nad rodiči, mými sny o tobě..." No to jsem jaksi nemusel říkat. Louis se hned zastavil a já málem narazil do lampy jen dva kroky přede mnou. Naštěstí jsem se jí vyhnul a otočil se na Louise, který tam stál jako solný sloup.

„Ono jich bylo víc, než ten, kde mě zmlátili?" A ty jsi pak umřel, nutno dodat. No teď už jsi to nakousl Harry. Musíš mu to říct, byť je to sebevíc trapné. Jen při vzpomínce na ten sen, kde mě Louis na konci políbil, se mi dělalo špatně.

„Jen jeden. Ale byl o něčem – dost jiném, než o šikaně" Polkl jsem naprázdno a teď jsem to byl já, kdo byl červený až na prdeli. Louis mi hleděl do očí, a když už jsem ten pohled nemohl snášet, začal se smát na celé kolo. Dokonce se smíchem zlomil v pase a musel se rukou opřít o zeď nejbližšího obchodu.
„Tobě se zdálo, že my dva-... jsme byli – pár?" Koktal slova Louis mezi salvou smíchu, ze které mu zase tekly slzy. Protočil jsem nad ním oči, ale nechal jsem to bez odpovědi. Prostě jsem se vydal k baráku, jako bych jeho otázku neslyšel. Louis mě během chvíle doběhl, už se nesmál jako cvok, ale uculoval se, což bylo mnohem horší, než kdyby se chechtal.

„To jsi na mně tak intenzivně myslel?" Vyprskl Louis a popadl mě za paži, ze sevření jsem se hned vyprostil.
„Nebylo to – v tomhle slova smyslu. Ale v tom špatném. Nemůžu ovlivnit sny, byť bych sebevíc chtěl" Už jsme měli na dohled náš barák a já začal hledat klíče po kapsách. Doufal jsem, že Louis začne o tom „dopise", který jsem napsal a poslal mu ho. Jenže nic, takže jsem to nechal být. Když jsme stáli přede dveřmi, otočil jsem se na Louise, který stál na prostředním schodku, ruce zabořené v kapsách riflí a pohled upřený někam do dáli.

„Díky za čaj. Rád jsem na chvíli vypadl pryč" Ani nevím, proč jsem to řekl tak „snobsky", ale neříkal jsem nic, než jen pravdu. Hádka rodičů tomu jen pomohla.

„Za málo. I já jsem rád na chvíli odešel na vzduch. Však víš, s tolika sourozenci to není jen tak. Navíc to, že je Lottie v nemocnici..." Louis poslední slova zamumlal až šeptem, ale já ho slyšel i tak. Sklonil jsem zrak na boty a chtěl odemknout, ale...

„Taky jsem četl to, co jsi mi poslal" Vyhrkl Tomlinson hned, jak kdyby se bál, že když mi to neřekne, už nikdy přes tyhle dveře neprojde dovnitř. Tak přece jen... Pro sebe jsem se usmál, protože mě Louis zrovna neviděl, ale pak jsem se otočil obličejem k němu. Tentokrát koukal na mně a na rtech mu pohrával letmý úsměv. V očích měl ale jiskry smutku, ty jediné jsem dokázal konečně poznat. Dál to pořád nejde.

„A?" V mém hlase jsem slyšel nedočkavost a touhu zjistit, co si o tom Louis myslel. I když si samozřejmě může myslet něco špatného, ale i tak mě to zajímá. Louis přimhouřil oči a našpulil pusu, jako by si ji chtěl natřít leskem na rty. Musel jsem potlačit nutkání se nad jeho výrazem zasmát.