Z nepřítele přítelem ✅

Část 78

„Jessie Fleury není můj přítel. Je to můj bratranec a je na vozíku. Před dvěma lety měl nehodu. Srazila ho motorka, která vyjížděla z parkoviště zrovna, když přecházel silnici. Od té doby je na vozíku, od pasu dolů je ochrnutý" Bože já jsem takový vůl že jsem si celou tu dobu myslel, že je to Vanessy přítel. Vanessa se už neusmívala, měla rty semknuté do čárky, ale přesto se na mě pořád dívala a ani jednou neuhnula pohledem.

„To je mi moc líto Vanesso. Omlouvám se, myslel jsem si, že je to tvůj přítel. Promiň mi to" Asi se půjdu někam zahrabat. Do sněhu, pod největší hromadu sněhu. Vanessa si složila obličej do dlaní, ale jen na tak krátkou dobu, že jsem nemohl nějak reagovat, třeba ji obejmout nebo utěšit. Nebrečela, ale zřejmě neměla moc dobrý pocit z téhle části rozhovoru mezi námi dvěma. Ani jsem se jí nedivil, neměl jsem to vůbec řešit.

„V pořádku Harry. Jednou bys na to přišel nebo by ses stejně zeptal. Jsem ráda, že je v téhle věci už jasno. A děkuji, že ses omluvil. Je to těžké, ale všichni žijeme s tím, jaký má Jessie teď život. Žije jenom se svým otcem, mým strýcem. Jenže ten je buď v práci nebo doma opilý, takže se o Jessieho ani moc nestará. Moje teta umřela na rakovinu prsu před pěti lety. Proto je u nás Jessie tak často. Můj táta ho bere jako vlastního syna" Chudák Jessie, to je hrozné, že má takového otce, který se o něj ani nestará. V krku se mi udělal knedlík, který jsem jen těžko mohl „odstranit" tím, že bych po sobě několikrát rychle polkl. Nejradši bych se zahrabal někam hluboko do země a nevycházel odsud. Nechtěl jsem se Vanessy dotknout s tím, jak Jessie nakonec dopadl, ale žárlil jsem na kluka, který je u Vanessy víc, než já. Neříkám, že ji chci jen pro sebe, ale měl jsem ji čím dál víc rád a musel jsem v mysli přitakat Louisovi v tom, že jsem se do ní zamiloval. Teď mi ta otázka přišla víc než trapná a přál jsem si, aby na ni Vanessa co nejdřív zapomněla.

„Promiň mi to, nechtěl jsem se ptát takhle blbě" Svěsil jsem hlavu a snad z toho důvodu jsem i mířil do našeho bytu, protože jsem z toho nechtěl udělat ještě větší trapnou situaci, než to už byla. Vanessa mě ale chytla za paži dřív, než jsem mohl udělat další krok. Dívala se mi upřeně do očí a na rtech měla letmý úsměv. Nechápal jsem, co tím chce naznačit, ale zřejmě nebyla tak naštvaná, jak jsem si myslel.

„Harry, nemusíš se mi stokrát omlouvat. Jsem ráda, že ses vůbec zeptal a že teď víš, jak to u nás je. A chápu, že jsi na něj žárlil. Mám tě moc ráda a měli bychom k sobě být upřímní, no ne?" Naklonila lehce hlavu na pravou stranu a úsměv se jí rozšířil. Tím okamžikem jsem věděl, že i když vypadám jako šprt a mám někdy debilní otázky, Vanessa mě má pořád ráda a chce, aby to bylo mezi námi v pohodě.

„Nikdy předtím jsem nějaký vztah s holkou neměl, byť třeba jen kamarádský. Proto je to pro mě všechno složité a nevím, co mám říkat nebo co se naopak nehodí říkat. Už jsem před tebou udělal pár trapných věcí, takže .... Radši bych měl už jít" Koktal jsem jako imbecil a kdovíproč jsem zrudnul až jsem měl pocit, že se mi roztají brýle posazené na nose.

„Každému se v životě stane spousta trapných momentů, které by ten člověk nejradši vymazal. Ale to je normální a není nutné se v tom šťourat. Co se stalo, stalo se. A Harry?" Poslouchal jsem všechna její slova, jako bych si je chtěl hrozně moc zapamatovat. K čemu ti to vlastně bude Harry? Na co si tohle potřebuješ pamatovat?

„Ano?"

Vanessa zamířila ke dveřím od bytu a otočila se ke mně tak, že pohodila vlasy. Naštěstí jsem se opíral rukou o zábradlí, jinak bych asi spadl na zem jako pytel brambor.

„Byla bych moc ráda, kdybys za námi přišel během svátků na návštěvu. Chtěla bych tě představit rodině a taky Jessiemu. Všichni se s tebou rádi seznámí" Opravdu to říká mě? Nespletla si mě s nějakým jiným klukem? Nemůžu uvěřit, že chce pozvat zrovna mě. Já, který jsem nejobyčejnější kluk v celým Londýně a taková chytrá a hezká holka chce pozvat mě k sobě domů a představit mě svojí rodině. Nemůžu tomu věřit. Proč by se Vanessa zahazovala s klukem, jako jsem já? V její škole je určitě mrak kluků, kteří by ji nejradši hned pozvali na rande. Nebo ne? Má snad Vanessa radši normální kluky, kteří si nehrají na frajery a berou ji a její rodinu takovou, jaká je? Najednou jsem neměl co říct, v hlavě jsem měl miliardu myšlenek právě na její pozvání. Nevěděl jsem, jestli to mám přijmout nebo ne. Měl jsem na jazyku další otázku a to, proč já?