Z nepřítele přítelem ✅

Část 29

„Už jsi tady někdy byl? Myslím v téhle nemocnici. Přijde mi, že to tady znáš nějak moc dobře" Přešli jsme dětské oddělení a blížili se ke konci křídla, kde byly schody nahoru do dalšího patra.

V ten moment jsem se z nějakého důvodu zastavil. Louis mi nejspíš už automaticky odpovídal na můj zvědavý dotaz, ale já přestal vnímat. Netuším proč jsem se zastavil zrovna přede dveřmi do jednoho z pokojů na dětském oddělení, ale něco uvnitř mně mi prostě „nakázalo" zastavit se v chůzi a podívat se přes dveře dovnitř do pokoje. Udělal jsem těch pár kroků ke dveřím a jako hypnotizovaný jsem se díval na dveře. Nebylo na nich nic výjimečného a ani nic, co by poutalo pozornost. Byl tam jen tmavě modrý nápis, který hlásal – LEUKEMIE. Pohled jsem upíral dovnitř pokoje, kde byla tři lůžka pro dospělého člověka. Neležel na nich ale nikdo dospělý. Byly to děti. Bez vlasů a oblečení v bílém nemocničním pyžamu, které jim bylo až moc velké. Stáhlo se mi hrdlo a snažil jsem se polknout, ale nešlo to. Cítil jsem, jak mě polilo horko, přestože jsem měl sucho v krku. Položil jsem ruku na dveře a konečně polkl. Dítě, které bylo na prostředním lůžku, zvedlo hlavičku a podívalo se na mně. Nebyl jsem sto něco říct, z nějakého důvodu jsem tomu dítěti zamával. Usmálo se a zamávalo mi zpět. Nebyl to však nějaký šťastný úsměv. Viděl jsem, že mi zamávalo zpět jen ze slušnosti a protože nemělo co ztratit. Musel jsem asi vypadat jako blázen, protože jsem ucítil něčí ruku na mém levém rameni.

„Harry, musíme jít" Samozřejmě, že to byl Louis. Kdo jiný taky... Naposledy jsem se podíval na ty děti bez vlasů a nějaké velké šance na dlouhý a radostný život. Bylo mi jich líto, ale nemohl jsem pro ně nic udělat. A to mi bylo líto ještě víc. Setřásl jsem Louisovu ruku ze svého ramene a tiše se na něj podíval. Musel jsem po sobě několikrát zamrkat, protože jsem cítil slzy v očích.

„Louisi... Oni jsou tak-... tak... Ach můj Bože" Koktal jsem jako slepice, ale Louis vypadal, že mě naprosto chápe.

„Já vím Harry. Viděl jsem takových případů hodně a mnohá další. Mohl bych ti vyprávět hodiny o tom, jak jsem viděl malé dítě umírat v matčině náručí. Bohužel..." Louis mluvil skoro šeptem, i když neměl důvod. Nechápal jsem, o čem to mluví. Jak mohl vidět takových případů hodně? To je nejspíš ten důvod, že zná nemocnici jako své boty.

„Takže jsi v téhle nemocnici už někdy předtím byl? Vypadá to, že ne jednou" Zopakoval jsem tak trochu svou otázku, když jsme pokračovali k pokoji Lottie. Louis přikývl a málem se srazil s doktorem, který se vynořil z uličky a šel moc rychle nato, aby dával pozor na lidi před sebou. V rychlosti se omluvil, ale pokračoval dál.

„Ano, byl jsem tady mnohokrát. Mohl bych říct, že jsem tady byl někdy i častěji, než doma, když skončila škola. To hlavně kvůli tátovi, než umřel. Kvůli té jeho nemoci jsem tady byl několik hodin denně. Hned, co jsem přišel domů ze školy a najedl se. Někdy jsem ani domů nešel a šel hnedka za tátou. Máma z toho nebyla nadšená, protože se o mně bála, ale já jí vždycky uklidnil telefonem nebo zprávou, že jsem u táty. Moji sourozenci sem nechodili tak často, když tady byl táta. Máma nechtěla, aby ho viděli... - umírat. Někteří jsou mladší, než já. Ani jsem jí to nevyčítal. Jednou se mi dokonce stalo, že jsem tady byl až do jedné do rána. Měl jsem s sebou batoh s učením a usnul jsem s hlavou položenou na tátově ruce. Povídali jsme si o sportu, o škole a tak o všem, co nás napadlo. Táta byl ten den hrozně v pohodě. Po dlouhé době to byl den, kdy nemluvil o nemoci a o tom, že umírá. Pak jsem usnul. Nikdo mě nevyháněl nebo mi neříkal, abych odešel. Když mě sestra probrala, byla noc a ona mi řekla, že bych měl odejít. Táta spal a já se musel vyspat, protože jsem šel za pár hodin zase do školy" Louis se odmlčel a já sotva sledoval, kam jdeme. Musel jsem ho plně vnímat a poslouchat, protože to byla další „část" z jeho života, kterou jsem postupně začal poznávat. Myslel jsem si, že to bylo hlavně kvůli otci. Louis vypadal, že bude pokračovat v mluvení, tak jsem mu neskákal do řeči.

„Když jsem byl potom ten den ve škole, těšil jsem se, až zase půjdu za tátou. Doufal jsem, že bude mít zase dobrou náladu a budeme si povídat. Chtěl jsem mu říct o nadcházejícím fotbalovém zápase, kde jsem hrál. Jenže když jsem přišel do nemocnice, řekli mi, že umřel...Všechno bylo najednou zamlžené a beze smyslu. Nemohl jsem uvěřit, že umřel. Že už ho nikdy neuvidím a neuslyším. Že už s ním nikdy nebudu trénovat a hrát fotbal. Když mi to všechno došlo, sesypal jsem se. A to nemyslím trochu, ale hodně. Máma mi za nějakou dobu říkala, že jsem to bral ze všech nejvíc a nejhůř. Myslím tím sourozence. To já s ním byl do jeho smrti hodně. To já byl u něj v nemocnici skoro každý den. Všichni ostatní si ho pamatovali ještě jako zdravého otce, který nebyl napojený na přístrojích a nežil jen díky nim a umělé stravě. Proto jsem se z jeho odchodu sesypal nejvíc" Skoro jsem chtěl říct „No páni", když Louis domluvil, ale nebylo to vhodné. Ani nevím, jak jsme se dostali do dalšího patra, kde jsme nyní byli. Až potom, co Louis přestal mluvit, jsem se podíval kolem nás. Rentgenové oddělení bylo skoro prázdné. Vlastně jsem tam byl jen já s Louisem a potom nějaká žena, která seděla naproti ordinaci. Neměla nic obvázaného, ale to neznamenalo, že se jí nic nestalo.

„Moc mě to mrzí" Odvážil jsem se říct jen toto. Louis se hlasitě nadechl a svěsil ramena. Teď vypadal skoro jako já. Shrbený a osamělý student, který nemá přátelé a chuť chodit do školy. To ale bývávalo. Doufám...

„Děkuji. No, nebyl jsem tady jen kvůli tátovi. Sourozenci měli několikrát úrazy, takže byli vždycky v této nemocnici. Máma to samé a o sobě ani nemluvím. Díky fotbalu jsem měl mnohá zranění. Už jsem tady zvyklý a znám tady snad všechny doktory" To už mi došlo, když začal mluvit, ale nahlas jsem nic neřekl. Přikývl jsem, že chápu a konečně si sedl na nejbližší židličku.
„Počkám tady. Udělám si úkoly nebo tak něco" Ujistil jsem Louise, když se díval na dveře od sesterny.

„Díky Harry. Jsem rád, že jsi jel se mnou" Pousmál se Louis a zaklepal na sesternu. Vlastně mě ani nic jiného nezbylo, než jet s ním. Šel jsem ho hledat už ve škole a bylo mi jasné, že Liam ani Niall to neudělají. Poznal jsem, že nejsou Louisovi praví přátelé. Já se za něj sice nepovažoval, ale udělal jsem to, co by pravý přítel rozhodně udělal. Podržet svého kamaráda ve špatné situaci a podpořit ho, i kdyby to bylo jen to, že by s ním jel do nemocnice.

„Zdravím Louisi" Ozvala se sestra, která otevřela dveře od sesterny a usmála se na Louise. Ten sestru pozdravil snad i jménem, což jsem čekal, ale byl jsem i tak překvapený. Přemýšlel jsem o tom, co mi Louis řekl. To, o jeho otci. Vypadal, že ho jeho smrt doopravdy moc vzala. Nedivil jsem se tomu, já sám bych na tom nebyl jinak. Navíc to, že nemám sourozence a zůstal bych s mámou sám. Neuměl jsem si to představit. Jen já a ona v tichém bytě bez táty, kterého jsem i tak viděl pár minut, než nešel do své pracovny. Bylo to zvláštní, ale na druhou stranu by mi chyběl hodně. Když jsem přestal přemýšlet, Louis už tam nebyl. I sestra zmizela. Rozepnul jsem batoh a vyštrachal učebnice se sešity. Z penálu jsem vytáhl propisku a otevřel učebnici angličtiny. Měli jsme v pracovním sešitě udělat dvě cvičení na nepravidelná slovesa. Dal jsem si nohu přes nohu, aby se mi líp psalo, ale nebyl to žádný zázrak. Někdy mi ujela ruka nebo jsem nemohl udržet knížku, takže jsem se stejně vrtěl na židličce jako pták na hnízdě. Když jsem měl hotové první cvičení, Louis pořád nikde. Už to bylo asi deset minut, co odešel za Lottie. Ne, že bych ho nějak popoháněl. Netušil jsem, jak to bude, až se vrátí. Pojedeme zpět do školy? Nebo půjdeme domů? Chtěl jsem se Louise zeptat už v autě, ale neměl jsem na to odvahu. Bál se o svou sestru a to jsem akceptoval. Málem jsem se pustil do posledního úkolu angličtiny, když vtom...