Z nepřítele přítelem ✅

Část 53

„Moc mě to mrzí Louisi. Vážně bych neřekl, že jsou něčeho takového schopní. Teď už se ale ničemu nedivím, vážně. Po tom všem, co mi kdy udělali... A o tobě ani nemluvím" Vydechl jsem naštvaně, zatímco si Louis bral telefon zpátky. 

„Co ti vlastně napsali za tu dobu, co jsi přišel k nám do bytu?" Dodal jsem otázku, když Louis obemkl rukama hrníček s nalitým čajem, ze kterého stoupala nechytitelná pára.

Louis pokrčil rameny, jako by to bylo snad jedno. „Takové ty obvyklé věci, které mi už napsali tolikrát předtím. Vyhrožování, vysmívání se, blbé kecy a vtipy na mně anebo mou rodinu. Pomluvy. Lži" Ani jsem nemusel nic z toho číst, protože jsem si to dokázal představit. Všechno z toho, co vyjmenoval.

„Takže... Jak je to s tvými rodiči?" Louisova otázka mě vytrhla z přemýšlení o Liamovi a Niallovi. Hledal jsem slova, kterými bych začal o rodičích a jejich hádce. Bylo to včera večer, ale mně to přišla jako celá věčnost. Zahleděl jsem se do svého šálku, kde byl čaj. Bílé kroužky páry kroužily po okrajích šálku a dýchaly na mou tvář teplé odrazy. Louis to ticho mezi námi nepřetrhl, za což jsem mu v mysli poděkoval. Pořád jsem nebyl zvyklý se svěřovat se vším, co mě trápilo. Pak jsem ale začal mluvit. Jak rodiče včera večer přijeli a už to mezi nimi vřelo. Jak chce jeden dát babičku do domova, ale ten druhý ne. Máma začala brečet a táta na ni křičel. Oba spali jinde a dneska dopoledne táta odjel do práce, protože včera zapomněl doma svoje návrhy a navíc měli i tak dost smůly při cestě tam a zpět. Všechno jsem to Louisovi vylíčil. Měl jsem pocit, že mluvím několik hodin, tak jsem se odmlčel. Louis usrkával čaje a ten můj byl skoro studený, protože jsem mluvil bez přestání. Nechtěl jsem mluvit a pak přerušit tok mých myšlenek. Bylo to tak lepší a Louis mohl aspoň přemýšlet nad tím, co jsem mu řekl. Vlastně, proč by nad tím přemýšlel? Byli to moji rodiče, ne jeho. On to stejně nevyřeší, nemusí ho to zajímat. I tak jsem byl rád, že jsem to mohl někomu říct. Vyklopil jsem do sebe všechen čaj, až se mi z toho navalilo.

„Určitě to bude dobré. Hádá se přece každý, ale to jsi už asi dneska slyšel, co?" Uchechtl se Louis, aby mi trochu zlepšil náladu. Ano, to teda slyšel. Přikývl jsem nad jeho otázkou a šel vytáhnout z kapse u kabátu dopis od Nialla a Liama. Strčil jsem ho Louisovi do ruky a on hned začal číst. Na židli vedle mě leželo jeho oblečení, které musel tahat i sem. To šel až k nám do baráku pěšky? Vždyť to má celkem daleko. Nechal jsem svou otázku nevyřčenou a čekal na Louisovu reakci.

„Teď je opravdu zabiju. Ti kluci v autobuse, udělali ti něco?" Vrátil mi dopis, který byl pomačkaný jako bych ho měl v té kapse měsíce.

„Ne, jen o mně mluvili jako o pračlověku. Bylo mi jasné, že mají něco společného s Niallem a Liamem. Po tomhle mi to bylo jasné" Ukázal jsem na dopis ležící po mé levici.

„A co ty -... no však víš. Mezi tím nákupem pro tvou mámu" Louis zrudnul jako rajče, až jsem nad tím musel povytáhnout obočí. Proč vždycky tak zrudne? Opět jsem tedy řekl to, jak jsem potkal ty dva grázly v obchodě, kde jsem byl i já. No a jak se ty „balíčky" dostaly mezi obyčejný nákup pro mámu. Louis na konci jen nechápavě zavrtěl hlavou, ale asi něco podobného zažil taky. Nedivil bych se tomu. Váhal jsem, jestli mu říct o Vanesse a Amandě, které mi obě pomohly s rukou. Vlastně hlavně Amanda. Neměl jsem ale důvod to Louisovi neříct, tak jsem to ze sebe vysypal. Prvně jsem řekl o Amandě. Čekal jsem, že Louis zareaguje tím, že ji určitě zná a že ho několikrát ošetřovala, když se mu něco stalo ve fotbale. Ale on na mně jen zíral a nejspíš se hodně divil tomu, že mluvím o nějaké holce.