Z nepřítele přítelem ✅

Část 28

„Dobře no, hm... Když jsme teď přátelé, jak to bude ve škole a hlavně ve třídě? Myslím mezi námi dvěma. Budeš mě i přesto šikanovat s Niallem a Liamem? Nebo budeme přátelé i ve škole, ve třídě a prostě – všude? Nebo mě snad budeš ignorovat, nesnášet a být s těmi dvěma?" Konečně jsem ty otázky vypustil do éteru. Byl jsem zvědavý, co na to Louis řekne. Zastavil u přechodu, kde bylo pár lidí a taky žena s kočárkem. Díval se, jak přecházejí a když mu jeden muž děkovně zamával, Louis mu to oplatil. V očích se mu lesklo slunce, i když nebylo bůhvíjaké teplo. Koukal jsem na něj, jak on kouká na přecházející hlouček lidí. Když konečně všichni přešli, rozjel se až šnečí rychlostí. Poté hned zahnul doleva, takže nejspíš proto jel tak pomalu. Na mé straně jsem si všiml cedule, která nesla nápis nemocnice svatého Bartoloměje. Pod tím byla bílá šipka nahoru, což znamenalo rovně.

„Myslím, že jsi něco podobného už říkal. Nebo ses na to ptal, nevím přesně. Jak jsem říkal, Niall s Liamem mě taky šikanovali. Proto moc dobře vím, že mě nepotřebují k tomu, aby někoho šikanovali. Toho sis asi všiml taky" Louis zabubnoval do volantu a pozorně sledoval silnici. Řadové domy v této části města už nebyly. Řady u silnice lemovaly obchůdky, firmy a tyčil se tam i menší mrakodrap. Přikývl jsem nad tím, co řekl, ale pořád jsem nedostal odpověď ani na jednu mou otázku.

„Nechci ve škole nic předstírat. Je mi jedno, že mě nutili k tomu, abych byl s nimi v partě a abych s nimi šikanoval spolužáky. Jsi můj přítel Harry, a pokud začnou dělat problémy věr mi, že to nenechám jen tak. Oni moc dobře ví, že jsme nikdy nebyli přátelé. Byl jsem jen jejich loutka a otrok. Proto pokud chci být kamarád s tebou nebo s kýmkoliv jiným a je začínat nenávidět, tak budiž. Nenechám se jimi do konce střední využívat. Mám svoje city, rozum a moc dobře vím, kdo je ten dobrý a špatný. Ty sis nikdy nezasloužil to, co jsem ti udělal. Jenže jsem nemohl jinak a to jsem ti už říkal. Kdybych neudělal, co řekli, dostal bych já dvojnásobek. A to je bohužel to, proč už nemůžu být s nimi" Louis to ze sebe vyklopil, jako by si to všechno předem nacvičoval. Rozhostilo se ticho, během jehož Louis sledoval silnici a blížil se co nejblíž k nemocnici. Užuž jsem chtěl něco říct, ale Louisovi se rozezvonil mobil. Už podruhé během půl hodiny. Louis nemohl nikde zastavit, aby hovor přijmul. Než jsem se stačil nadát, Louis mi svůj mobil podával. Co to? Díval jsem se na zvonící telefon a Louisovu volnou ruku.

„Musíš to vzít, já nemůžu. Nejspíš je to máma nebo jedna ze sester" Netušil jsem, jestli myslí sestru z nemocnice anebo z rodiny, ale nad tím jsem v ten moment nemyslel. Přikývl jsem a vzal si od Louise mobil. Musím přiznat, že mi dělal problém vůbec odemknout displej i přesto, že se odemykal jen na pohyb prstem v dolní části. Nikdy jsem neměl mobil a navíc takový. Připadal jsem si jako pračlověk, ale Louis neřekl žádnou poznámku nad tím, že vypadám jako neandrtálec. Když jsem konečně odemkl displej, do očí mě udeřilo jméno a taky nějaká fotka u kontaktu.