Z nepřítele přítelem ✅

Část 10

Natož odejít na tělocvik, kde jsem stejně necvičil. Zbytečná hodina... Neodpověděl jsem, takže jsem si uklidil věci do batohu a šel ho zamknout do skříňky. Dnes nemohla chybět knížka, kterou jsem četl. Vždycky jsem si ji nesl do tělocviku. Panu Fennovi bylo jedno, že půlka třídy necvičí. Louis s jeho partou si dělali, co chtěli. Jednou málem zničili koš na basketbal.

„Proč jsi to udělal?" Liam práskl mou skříňkou, až jsem poskočil. Nečekal jsem takovou ránu a už vůbec ne, že se vedle mě zjeví jako duch. Niall stál v jeho závěsu a v puse žvýkal žvýkačku. Bože, vypadá jak blonďatá kráva.

„Nevím, o čem mluvíš..." Ale moc dobře jsem to věděl. Jen to jsem nebyl já, kdo Louise nahlásil. Vlastně jsem chtěl, ale neudělal jsem to. V tom je velký rozdíl. Stejně Liam bude chtít slyšet svoje a ne to, co popravdě řeknu já. I kdyby k tomu musel použít hrubého násilí. A toho jsem se právě teď bál. Chodby byly prázdné, protože měla začít další hodina a nám tělocvik. Tělocvična byla na druhém konci školy spolu s venkovním hřištěm na fotbal a baseball. Nedaly se tam sice hrát ligové zápasy, ale pro školu to bohatě stačilo. Hlavně pro Louise a jeho tým. Trvalo asi deset minut dojít tam a ještě projít několika chodbami k zastřešené tělocvičně. Měl jsem tak akorát čas tohle všechno absolvovat, ale Liam s Niallem zřejmě měli jiný plán. Nikdo je tam hledat nebude a mě už vůbec ne. Využili toho, že Louis má mizernou náladu a dělali si svoje.

„Prásknul jsi Louise. To si odskáčeš" Toho jsem se bál. Mačkal jsem knížku k tělu a těkal pohledem z Nialla na Liama.
„Já ho nenahlásil" Stejně mě to neuvěří. Jak jsem si myslel, Liam mě přimáčkl ke skříňce. Už jsem přestal počítat, kolikrát mi to za jeden týden udělali.

„Pěkně kecáš Stylesi. Kdo jinej by tohle řekl říďovi?" Třeba ti další, které šikanujete. Pokud nejsem jediný. To jsem netušil, ale já nelhal. Liam to tak chtěl. Abych se přiznal o lži, kterou on sám chce slyšet. A konec toho všeho bude, že za to zase něco „dostanu".

„Kdokoliv, koho šikanujete, stejně jako mě" Ani nevím, proč jsem to řekl. Liam na mě vyvalil tmavě hnědé oči a jeho další náraz mi vyrazil dech. Nebylo to jako od Louise, Liam měl snad víc síly než Tomlinson. Vlastně mě to ani nepřekvapovalo. Nemohl jsem popadnout dech, sípal jsem a lapal po vzduchu. Liam si toho všiml a surově mi zmáčkl zápěstí, kterým jsem držel knížku. Vyjekl jsem bolestí a upustil knihu na zem. Sice jsem už mohl dýchat, ale zato mi vyhrkly slzy do očí. Možná přece jen Louise nepotřebují k tomu, aby tyranizovali spolužáky. Umí to i bez něj. Niall využil situace a popadl mou knížku. Začal se smát, že čtu nějakou starou vykopávku od někoho, kdo je už tisíc let po smrti. Měl tak docela i pravdu, byla to kniha 1984 od George Orwella. Ignoroval jsem jeho posměšky jak na mě, tak na to, co čtu a soustředil se na bolest v zápěstí.

„Ukaž to" Niall hodil Liamovi knihu a ten ji párkrát prolistoval. Hned bych mu ty jeho packy uřízl. Opřel jsem se ramenem o svou skříňku a několikrát protřepal levou ruku, kde mě Liam zmáčkl zápěstí. Bolest pomalu ustávala. Už jsem chtěl něco udělat nebo říct, ale Liam neskončil.

„Trochu ti tu knihu zkrátíme. Je to moc dlouhý" Nemohl jsem nic dělat, protože Liam otevřel knihu a začal prostě trhat (spíš škubat) stránky. Nechápavě jsem na něj hleděl, s bolavým zápěstím a srdcem. Jak tohle může udělat?

„Jdeme" Niall mě chytl za paži a táhl mě kdovíkam. Liam šel za námi a já jen slyšel, jak trhá papír. Bylo mi špatně, slzy mi stékaly z očí a kapaly na školní chodbu. Zanechávaly za mnou, Liamem a Niallem slané cestičky. Zatáhli mě na pánské záchody a Niall mě hodil na umyvadlo. Ramenem mi projela bolest, když se mi do něj kohoutek zaryl.

„Teď je to akorát" Prohlásil Liam. Vytrhl asi tak půlku knížky a stránky mačkal v ruce, jako by to byl toaletní papír. Všechny částečky mého těla ho nenáviděly, jak jen to bylo možné. Bylo mi fuk, že jsem brečel, nic jiného jsem ani dělat nemohl. Niall mi mačkal paži a sledoval Liama, jak mi ničí knížku.

Stránky, které vytrhl, hodil do dvou umyvadel. K tomu jednomu mě Niall pořád mačkal, proto mě tentokrát namáčkl na tmavě modré kachličky. Payne pustil kohoutky naplno a průzračná voda smáčela stránky anglického spisovatele. Stejně jako na stránky tekla voda, mě tekly slzy k očí. Liam zastavil vodu, když umyvadla skoro přetékala. Černá písmena se na papíře začala rozpíjet a šednout. Payne přestoupil k nejbližší kabince, rozevřel dveře dokořán a zbytek knihy hodil do záchodu. Veškerá moje trpělivost přetekla.

„Tuhle kabinku ještě dlouho nikdo nepoužije" Smál se Liam a jeho příšerný smích se odrážel v každém koutě záchodu.

„Ty jeden parchante!" Vypadlo ze mě po dlouhé době, co jsem jen tiše trpěl a přihlížel tomu, co mi Liam dělal. Chtěl jsem se vytrhnout z držení Nialla, ale i ten měl sílu. Zase mě přimáčkl na kachličky, které mě zastudily do zad.

„Neumíš držet zobák nebo co?" Vždyť jsem promluvil teprve teď. Niall mi sundal brýle, které jsem měl rezervní z domu. Byly to poslední brýle, které se ještě nesetkaly s Niallovým zapalovačem. Doufal jsem, že ani dnes to setkání nebude. Neviděl jsem nic, jen Niallovu ruku na mojí hrudi, jak mě držel.

„Kolik brýlí má šprt jako ty?" Teď už jenom tyhle, pomyslel jsem si, ale opět jsem mlčel. Nemínil jsem si vysloužit další ránu od Horana. Čekal jsem všechno, ale to co udělal Liam ani ve snu. Niall mu podal moje brýle a on je hodil na zem. Jedním skokem na ně šlápl. Toaletou se ozvalo prasknutí. Liam udělal krok zpět a prohlížel si svoje „dílo". Brýle byly totálně na šrot. Sklíčka popraskaná, packy odtrhnuté a pořádně zkroucené. Rozbil mi moje poslední brýle, přes které jsem ještě mohl vidět. Jedním pohledem jsem zjistil, že Niall mě už nedrží a tak jsem toho využil. Prosmýkl jsem se přes něj k Liamovi a chtěl se na něj vtrhnout. Sice se neumím prát, ale klidně by stačilo přimáčknout ho surově na kachličky, jako to dělal Niall mě. Daleko jsem se nedostal, Niallovy ruce mě chňaply za ramena a zkroutily mi pravou ruku. Horan mě k tomu všemu chytl za zápěstí, takže bolest byla milionkrát horší. Zařval jsem bolestí a nechal slzám volný průběh.

„Tohle si nebudeš dovolovat!" Niall si mě otočil chycenou rukou k sobě a věnoval mi pěknou herdu do břicha. Žluč se mi nahrnula do krku, sotva jsem popadal dech (už zase) a bodavá bolest mi projížděla žebry jako tisíc jehliček najednou. Bylo mi špatně. Jak z těch dvou, tak z toho, jak mě Niall udeřil do břicha. Chytl jsem se umyvadla a zrak mi přistál na mokrých stránkách knížky. Z chodby se rozezněl zvonek upozorňující na hodinu.

„Ještě jsme s tebou neskončili" Otočil se ke mně Liam u dveří záchodů, ale já ho neviděl. Neviděl a nevnímal. Když jsem uslyšel zaklapnutí dveří, svezl jsem se po kachličkách k zemi. Nemohl jsem jít na tělocvik, nemohl jsem nikam. Byl jsem slepý jako krtek, měl jsem po knížce a všechny věci jsem měl ve skříňce, kterou bych teď nenašel ani zázrakem. Mohl jsem jen sedět na chladné zemi záchodu a brečet. Z toho ticha mi začalo pískat v uších. Každý další nádech byl bolestivější, než ten předchozí. Složil jsem si obličej do dlaní a slzy mi během pár chvil smočily všechny prsty. Štípavou bolest v zápěstí jsem sotva vnímal, bolelo mě všechno. Hlavně srdce. Těžko říct, jak dlouho jsem tam tak seděl, ale dveře se najednou otevřely. Jako první jsem samozřejmě čekal Liama a Nialla. Nemínil jsem se vůbec snažit podívat, kdo přišel. Stejně bych nic neviděl. Jen jsem slyšel několik kroků směrem ke mně.

„Harry? Pane Bože!" Ne, to nemůže být...