Z nepřítele přítelem ✅

Část 67

„Ernest mi začal nadávat do neschopného sourozence. Zapadl do svého pokoje s prásknutím dveří a nechal mě stát na chodbě se slzami v očích. V tuhle chvíli to zní divně, ale opravdu jsem té hádky litoval. I když si vlastně začal on, nikdy předtím jsem si nepomyslel, že se takhle pohádáme. Že se pohádáme tak moc, že spolu už potom skoro nikdy nepromluvíme. Ernest po chvilce otevřel dveře a třísknul s něčím o zem. Zase za sebou zabouchl dveře a mě se opravdu spustily slzy. Sehnul jsem se na zem, abych se podíval, co tam bylo. Fotka mě a jeho u vánočního stromečku. Tím dnem jsme se od sebe víc a víc vzdalovali, i když jsme byli v jednom domě, pod jednou střechou a měli stejné rodiče. Stával se pro mě cizím a já pro něj zase neviditelným" Ani mi nedošlo, než už nejedeme, ale stojíme u jejich domu. Byl jsem jak vytrhnutý z přítomnosti a poslouchal jen Louise. Otočil jsem se, abych na něj viděl. Hrudník se lehce ozval, ale už to nebylo tak hrozné.

„Pokud je to tak, jak říkáš, tak si začal on. To on by se měl omluvit za to, co ti řekl. I když to bylo oboustranné, začal o tom mluvit on. Nemám pravdu?" Louis pustil volant a vypnul motor. Vytáhl klíčky ze zapalování a otáčel jimi mezi prsty.

„Já ani nevím Harry. Možná bych se měl omluvit taky, co já vím. Je fakt, že začal on. Já jen přidal to svoje, co se mi na něm nelíbilo. Teď se ani doma nepozdravíme a u stolu je to, jako bych já pro něj neexistoval a on zase pro mě. Myslel jsem si, že jako jediný kluk ze všech sourozenců mi bude nejblíž už jen kvůli tomu, že je to taky kluk. Jenže to tak vůbec není" Louis si povzdechl a přestal si hrát s klíčky. Zaostřil svůj zrak před sebe, ale na co to bylo, těžko říct. Možná jen myslel na ten den, kdy se s Ernestem pohádal a naprosto to změnilo jejich bratrské (přesto nevlastní) pouto. Neměl jsem na to co říct, protože jsem nikdy žádného sourozence neměl a tak jsem si nemohl představit, jak bych se cítil já, kdybych se s ním nebo s ní pohádal.

„Mrzí mě to Louisi. Je podle tebe dobrý nápad, abych za ním šel s mým problémem? Sám už nevím, jak tomu říkat, ale ty mě chápeš"

Louis přikývl, že chápe. „Myslím, že ti pomůže víc, než kdybys šel za Danielem. Prostě mám pocit, že je to spíš psychického rázu, než fyzického. I když, co já vím, nejsem doktor." Pokrčil rameny a oba dva jsme vystoupili z auta. Když jsme šli dovnitř domu, Louis se ušklíbl a všiml jsem si, že měl i menší problém s chůzí. Chtěl jsem se ho zeptat, co se mu stalo, ale nechal jsem to být. Sám jsem měl dost svých potíží a Louis nevypadal, že by to chtěl rozebírat. Třeba o tom začne sám anebo to ani říkat nechce.

„Jdi nahoru. Jeho pokoj je hned vedle mého vpravo" Souhlasně jsem přikývl a šel po schodech nahoru. Letmo jsem si vzpomněl, jak jsem se tady poprvé málem složil. Přišla mi to jako celá věčnost, jenže to bylo jen minulý týden. Zamířil jsem k pokoji Ernesta a trochu se mi sevřelo hrdlo. Obvázanou rukou jsem dvakrát lehce zaklepal na dveře a čekal na povolení ke vstupu. Místo toho se ale dveře otevřely a v nich stál Ernest. Když mi Louis říkal, že se učí na psychologa lomeno psychiatra, čekal jsem nějakého kluka s brýlemi na nose (podobnými, jako mám já), prostě někoho takového, jako jsem byl já sám. Opak byl pravdou. Ernest měl na sobě černé skinny džíny a modro-bílou košili s dlouhým rukávem. Měl černé vlasy a tmavě hnědé oči. Bylo naprosto vidět, že s Louisem nejsou pokrevní příbuzní, protože vypadali naprosto odlišně.

„Ahoj. Ty musíš být Harry Styles" Řekl klidným hlasem, který byl drsný a hluboký.

„Ano, to jsem" Zahuhlal jsem jako malé děcko, když mě jen Ernest trapně skenoval pohledem. Bylo mi to trochu nepříjemné, tak jsem si odkašlal v domnění, že to pochopil. Bohužel jaksi nepochopil, protože s tím pohledem nepřestával.

„Pojď dál prosím" Konečně uhnul na stranu a pustil mě tak do svého skrytého tajemství jeho pokoje. Louis měl naprostou pravdu, že Ernest je úplný jeho opak. Jediné okno, které bylo naproti dveřím, bylo zatažené a v pokoji to tím pádem vypadalo jako v kobce. Ernest zavřel potichu dveře a já dál sledoval jeho pokoj. Měl tam velkou skříň vlevo ode dveří, postel vpravo u zdi, dřevěný stůl hned po mé levici a nad ním velkou korkovou nástěnku s nějakými fotkami a dalšími papíry, které jsem na tu dálku nemohl rozeznat. Nepřišlo mi slušné očumovat, co tam všechno má, protože je to jeho soukromí. Ernest ale nevypadal na to, že by mu to nějak extra vadilo. Vůbec nic neříkal, jen stál uprostřed pokoje jako socha a mlčel.

„Harry, než se tě zeptám na pár věcí, chci ti říct něco na úvod. Louis mi letmo do telefonu řekl, co se stalo v nemocnici. Sice doteď nechápu jeho náhlé rozhodnutí, abych si s tebou promluvil, ale budiž. Nebudu mu říkat, že jsem ve tvém případě možná zbytečný, ale třeba se protentokrát pletu. Třeba ti pomůžu, ale třeba taky vůbec. Uvidíme..." Koukal jsem na něj a nečekal, že ze sebe dostane tolik slov najednou. Lehce jsem přikývl a chtěl jsem něco dodat, ale Ernest pokračoval.

„Určitě víš, že se učím na vysoké škole v oboru psychologie a psychiatrie. Neber, ale prosím tohle všechno jako nějakou návštěvu u psychiatra. Možná to tak bude vypadat, ale chci, abys to tak nebral. Zkus si představit, že jsem Louis. Že se ti ten stav stal poprvé a ty jsi to potřeboval někomu říct. Dokážeš to?" Chvíli jsem nad tím přemýšlel, protože mi to přišlo lehce přitažené za vlasy. Nakonec jsem ale uznal, že to bere opravdu profesionálně a že nejspíš nejsem první, kdo tady takhle v jeho pokoji je s nějakým problémem.

„Pokusím se o to" Odpověděl jsem tedy, protože jsem nechtěl přemýšlet půl hodiny nad tím, že budu mít poprvé „sezení" u psychiatra, byť Ernest jím ještě nebyl.

„Skvělé, tak si lehni na postel" Ukázal na svou postel a já div neotevřel pusu a nevyvalil oči. Lehnout si na jeho postel? Není to trochu divné?

„To snad -... radši bych si sedl na židli" Vykoktal jsem trapně a cítil jsem, jak se mi krev nahrnula do tváří. Ernest se uchechtl a sklonil pohled na zem. „Nemusíš mít strach Harry. Jen si myslím, že ti to bude pohodlnější, ale jak chceš." Pokrčil ledabyle rameny a já se kousl do spodního rtu, abych ze sebe nevyklopil něco jako „Ležet na posteli někoho, koho znám sotva pět minut je vážně divné", ale spolkl jsem ta slova dřív, než se mohla dostat ven z mé pusy. Sedl jsem si nakonec na okraj Ernestovy postele a on sám si sedl na židli, kterou měl u stolu. Jediné světlo v pokoji vydávala lampa na stole, i tak jsem na Ernesta moc neviděl. Vlastně mi to ani nevadilo, jestli se začne ptát na něco trapného, nemusí vidět, jak se červenám.

„Takže Harry, jak ses dneska měl?" Začal s otázkami a já musel zapojit fantazii a představit si, že je to Louis a ne jeho nevlastní bratr. Odpověděl jsem, že to docela šlo a on hned pokračoval otázkou číslo dvě.

„Stalo se něco, co bys mi chtěl říct?" Ač mi na začátku řekl, abych ho nevnímal jako psychiatra nebo psychologa, stejně jsem to nemohl úplně vytěsnit z hlavy. Jeho otázky byly vážně jak u doktora. Opřel jsem se zády o zeď a natáhl nohy před sebe. Ernest mě nepřestával pozorovat a čekal na odpověď. Popsal jsem mu to, co se mi stalo v nemocnici. Jen jsem vynechal, že to bylo v nemocnici. Prostě jsem mu popsal ten „stav", který se mi vracel dennodenně nekontrolovatelně a že to vždycky přestane samo od sebe. Ernest dlouho nic neříkal, jen se zavrtěl na židli a opřel si tvář o dlaň ruky. To ticho mi přišlo nesnesitelné, až konečně promluvil.

„Teď se tě na něco zeptám a chci, abys byl upřímný" A to jsem doteď nebyl? Ernest se tvářil vážně, ale jeho ledová maska víc neprozradila.