Z nepřítele přítelem ✅

Část 6

Článek byl starý dva měsíce. Přečetl jsem si ho ještě jednou. Louis většinu z toho o jeho otci napsal v minulém čase. Ten konec mě dostal nejvíc. Děkoval otci a doufal, že je na něj pyšný. Všechna písmena mi zůstávala před očima. Měl jsem z toho rozhovoru dojem, že Louisův otec už nežije. Jen z toho konce mi to přišlo zvláštní. Louis to říkal opravdu, jako by jeho otec umřel. Přejel mi mráz po zádech.

O Louisově životě jsem věděl pramálo, vlastně jsem nevěděl nic. Má sourozence? Domácí zvíře? Bydlí v domě nebo bytě? Vím, že jsme teprve v prvním ročníku, ale vlastně jsem nevěděl nic o nikom z mojí třídy. Nezajímal jsem se. Proč bych taky měl, byl jsem pro všechny jen šprt a nikdo. Nebyl jsem Louis a školní frajer. Teď jsem asi věděl, že Louis nemá otce. Zavřel jsem všechno, co jsem otevřel a šel dodělat úkoly do školy. Hlavou mi občas prolétl ten článek o Louisovi. Nebylo mi do toho nic, jestli má otce nebo ne a celkově do jeho osobního života jsem se nechtěl plést, ale... Už od toho momentu, co mě před školou rozvázal, se všechno otočilo. Nemluvě o tom letáku se šikanou. Dle mého to nebyla náhoda. Něco se muselo stát. A to nemluvím o sobě. Po dokončení úkolů jsem si ještě projel učivo z angličtiny. Soustředění se bylo čím dál horší. Začínaly mě štípat oči a tak jsem odložil brýle. Na blízko jsem viděl dobře a když jsem zaloudil očima na hodiny, málem se mi zastavilo srdce. Bylo půl šesté odpoledne! Za hodinu se mají vrátit rodiče. Tím vším okolo Tomlinsona jsem nepřemýšlel o čase. Naštěstí jsem měl hotové úkoly a stačilo projít si látku z dnešní hodiny. Do půl hodiny jsem měl učivo projité a měl jsem všechno do školy hotové. Lehl jsem si na postel s dvakrát tak větší únavou, než když jsem přišel ze školy domů. Nemohl jsem přestat myslet na ten článek a taky na ten leták. Louisův email jsem nepochopil vůbec. Dalo se těžko uvěřit, že školní machr a „tyran" šikanující spolužáky má taky druhou tvář života. Nikdo není dokonalý, ani Tomlinson, ale i tak jsem tomu nechtěl věřit. Na půl sedmou jsem připravil rodičům čaje a čekal na jejich příchod. Seděl jsem zarytě v kuchyni, když jsem uslyšel klíče a hlasy. Rodiče o něčem horlivě mluvili a máma se smála něčemu, co táta vyprávěl. Doma se nikdy o práci moc nemluvilo, spíš se mě ptali na školu. Táta se obvykle po večeři zavřel do pracovny a tam do noci pracoval na projektech. Máma uklízela v kuchyni, pomáhal jsem jí s nádobím, pak vyprala oblečení, a když bylo potřeba, tak i vyžehlila. Chodil jsem spát v deset hodin, máma chvíli po mě a táta? Už jsem dávno spal, když on šel teprve z pracovny.

„Ahoj zlato" Máma se ke mně přihnala, políbila mě do vlasů a objala mě kolem ramen. Musel jsem se kousnout do jazyka a nesypat ze sebe hned všechno, co se dělo po škole. Zvlášť jsem se musel dívat na svá obvázaná zápěstí.

„Ahoj mami" Odvětil jsem jí s letmým úsměvem na rtech. Máma si odložila věci do ložnice a šla připravovat večeři. Táta zamířil do pracovny, kam si složil velké papírové složky z práce.

„Nazdárek Harry" S tím mě lehce strčil do ramene a sednul si naproti mně ke stolu. Táta byl jediný, kdo mě oslovoval jménem. Máma mi neřekla jinak než „zlatíčko", „broučku" nebo „synku". Svým způsobem to bylo milé, ale někdy jsem si připadal jako dítě ve školce.

„Ahoj tati. Jaká byla cesta?" Táta začal o tom, že cesta do práce byla v pořádku. Jen ta domů trvala o něco déle, protože před Londýnem byla nehoda dvou kamionů a oni tak museli objet město, protože by tou nehodou čekali dvě hodiny v koloně. Máma něco doplňovala, ale poslouchal jsem je oba dva jedním uchem tam a druhým ven. Když jsme jedli špagety, máma se mě zeptala na školu. Na jazyku jsem měl události z odpoledne do jejich příjezdu, ale spolkl jsem slova, která se mi drala ven, a řekl jenom to, co měli slyšet.

„No, docela to šlo. Mám napsané úkoly a taky jsem se podíval na učivo z dnešní látky angličtiny. Zítra bude asi zkoušení, tak jsem se na to podíval. Jinak jsme nic nepsali a ani jsem nebyl zkoušený" Máma se na mě usmála a spokojeně přikývla, ale táta mě sledoval, jak se vidličkou šťourám v omáčce.