Z nepřítele přítelem ✅

Část 46

Chvíli jsem jen stál v kuchyni a přemýšlel o sledu nedávných – hlavně včerejších – událostí. Dnešní den bude stát za pendrek, protože táta určitě domů jen tak brzy nepřijede. Pokud ovšem vůbec přijede. Mimořádně se stávalo, že byl celý víkend v práci a já ho tak viděl až v pondělí u večeře. Nemuselo se to stát i tentokrát, ale můj vnitřní hlas mi říkal, že s tím tak trochu můžu počítat. Přesto jsem chtěl, aby se s mámou zase co nejdřív udobřil. Jenže to se lehce řekne, ale těžko udělá. I já sám jsem si myslel o Louisovi mnoho věcí, ale že budeme přátelé, jsem nečekal ani za ty další tři roky na střední, které nás ještě pořád čekaly. Chtěl jsem se jít převléct, protože jsem měl na sobě tepláky a tričko na spaní, ale ozval se zvonek. Přemýšlel jsem, kdo by to asi tak mohl být. Teď dopoledne a navíc v sobotu. Louise jsem tak nějak zavrhl hned. Proč by sem jezdil? Už tak zněl dost naštvaně v telefonu, když jsem ho probral. A to jsem chtěl jen vědět, jestli je v pořádku. Možná přišel někdo za mámou, ale když jsem se otočil za sebe ke koupelně, nikde jsem ji neviděl. Kdyby to byl někdo pro mámu, už by si to mířila ke dveřím. Pokrčil jsem ledabyle rameny, protože se zvonek už neozval. Jenže jsem neudělal ani dva další kroky k mému pokoji, když se zvonek ozval podruhé. Tentokrát ten někdo zvonil dlouho a přerušovaně.

„Harry můžeš jít prosím otevřít? Já jsem ve sprše" Zakřičela máma z koupelny. To mi tak nějak došlo, ale díky za připomenutí.

„Jo jasně, už tam jdu" Odpověděl jsem jí. Nevím, jestli mě slyšela, ale nechal jsem to tak. Když jsem otevřel dveře, málem jsem vyvalil oči. Stála tam – Vanessa. Co ta tady dělá? Chce mi udělat další z jejích výborných čajů? Na snídani je už trochu pozdě.

„Ahoj Harry" Usmála se a já jí úsměv lehce opětoval. Měla na sobě to samé oblečení, co včera. Tedy legíny a tričko s tím výstřihem, na který jsem tentokrát nezíral. Úchyle... Ruce měla za zády a rozpuštěné vlasy jí padaly přes ramena dopředu.

„Ahoj Vanesso. Co tu-...?" Nestačil jsem doříct, protože Vanessa odkryla tajemství, které měla za zády. Vlastně jsem ani netušil, co to je. Byl to nějaký balíček, spíš dárek. Hezky zabalený do tmavě modrého papíru s ornamenty po okrajích. Co to?

„Co je to?" Vypadlo ze mě, když se Vanessa neměla k mluvení.

„To ti nemůžu říct. Jen řeknu, že je to pro tebe" Vanessa se začala pohupovat na nohou jako malé dítě na houpačce a zase se usmála. Nechápal jsem, proč by mi měla něco dávat. Vánoce ještě nebyly a narozeniny jsem už dávno měl. Že by za ten pátek třináctého, který byl včera? Ne, to je nesmysl. Harry přestaň přemýšlet nad blbostmi.

„Pro mě?" Vanessa přikývla a pak mi konečně řekla, proč mi něco dává. „Všechno nejlepší k svátku." Teď už jsem na ni vyvalil oči. Svátek? Já mám dneska svátek? Ani já sám nevím, že ho mám. Vanessa nejspíš ano a ještě mi dává dárek. To je vážně něco... Nikdy mi žádný dárek nedala, ani mi nikdy nepřišla popřát. A teď mi dává dárek k svátku. Spadla na hlavu a měla otřes mozku? Nechal jsem si své blbé poznámky pro sebe, protože jsem se s ní nepotřeboval podruhé pohádat.

„Děkuji Vanesso. To jsi nemusela, vážně. Ani vlastně nevím, že mám dneska svátek. Překvapila si mě" Vanessa mi vrazila dárek do obvázané ruky a místo odpovědi mi padla kolem krku. Cítil jsem hned několik věcí najednou a to v krátkém sledu. Za prvé, že mě zabolelo žebro. Za druhé jsem ucítil Vanessinu vůni. Za třetí jsem dostal křeč do ruky, ve které jsem svíral dárek a za poslední jsem ucítil Vanessu na svém hubeném a bez svalovém těle. Tentokrát jsem si dával pozor na to, abych ze sebe nevypustil další kravinu jako včera v kuchyni. Jemně jsem poplácal Vanessu po zádech, zatímco ona měla svoje ruce kolem mého krku. Snažil jsem se dýchat klidně a hlavně neudělat anebo neříct něco, čeho bych mohl litovat. Když mě přestala objímat, moje tváře přímo hořely. Cítil jsem to jako to poslední, co jsem mohl za tu dobu objímání se s Vanessou.

„Díky. Nemusela sis dělat škodu, vážně. Ale na druhou stranu jsem rád, že jsi přišla. Ten včerejšek byl..."

„Příšerný?" Nahodila Vanessa první slovo, které ji napadlo na dopovězení mojí věty. Přikývl jsem, ale to nebyl ten nejlepší nápad. Bože co to se mnou pořád je? Měl bych jít vážně na nějaké vyšetření. Ucítil jsem, jak mi Vanessa položila dlaně na má ramena.

„Dobrý?" Zeptala se hned, když jsem se jí podíval do očí. Probodávala mě pohledem, který prosil o vysvětlení. Nepřikývl jsem, abych si nepřivodil další bolest hlavy, či co to vlastně bylo.

„Jo, už jo. Promiň já jen-... Měl bych jít na nějaké vyšetření. Už mi to nepřijde normální. Děje se mi to čím dál častěji" Prvně jsem jí to ani říkat nechtěl, ale pak jsem si vzpomněl na to, co mi včera řekla. Ať jsem víc otevřený a míň uzavřený do sebe. Pak ať je po jejím... Vanessa stáhla rty k sobě tak blízko, že vypadaly jako jedna čára na jejím obličeji. Podrbala se ve vlasech a pak je hodila dozadu, aby jí nepřekážely u obličeje.

„Jak dlouho se ti to děje? Myslím, jako jestli jsou to měsíce nebo týdny"

Koukal jsem na ni a pak jsem začal přemýšlet, jak dlouho mám tyhle „stavy". „Asi tak týden. Možná ani to ne. Proč je to vlastně důležité?" Vanessa něco zabručela, ale nerozuměl jsem tomu.

„Protože kdyby to trvalo déle, mohlo by to být dost vážné" Na to jsem přišel i bez tebe. Nechal jsem to bez odpovědi, protože jsem stejně tušil, že mi Vanessiny rady nijak nepomůžou od toho, co se mi dělo. Roztrhal jsem obal na dárku a byl zvědavý, co tam uvnitř najdu. Neměl jsem žádnou představu o tom, co by to mohlo být. Moc dárků jsem za ten jeden rok nedostal. Jen k narozeninám, Vánoce jsem nepočítal, protože ještě nebyly. Ale jak jsem říkal, od Vanessy jsem nikdy nic nedostal. Třeba chce být moje kamarádka a takto mi to dává najevo. Anebo to udělala ze „sousedského" hlediska. Kdo si ještě dneska pamatuje na svátky těch ostatních? Moc takových už nebylo, i když já byl jeden z nich.

„Tak co, líbí se ti?" Zeptala se napnutě Vanessa, když jsem rozbalil dárek od ní. Byla to knížka Šifra mistra Leonarda od Dana Browna. 

Zkoumal jsem knížku, jako by to byla jediná knížka, kterou jsem za svůj život viděl.

„Samozřejmě, že líbí" Přitakal jsem ihned, protože jsem nechtěl působit nezdvořile. Opravdu jsem nečekal, že dostanu tuhle knížku. Vlastně jsem nečekal, že vůbec něco dostanu.

„Doufám, že jsi ji ještě nečetl. Anebo neviděl film, protože jinak bych ji musela dát někomu jinému. Bohužel v naší rodině nikdo moc nečte, až na mně a na mámu. Ta ale Browna nemusí, takže bych byla celkem v..." Zastavil jsem ji mávnutím ruky, protože jsem nepotřeboval slyšet, kde by Vanessa byla. Uměl jsem si to doříct i sám. Vanessa se kousla do rtu, když zjistila, že asi moc mluvila. „Promiň." Dodala ještě.

„To nic. Ne, nečetl jsem ji a ani jsem neviděl film. Popravdě jsem od tohoto autora ještě nikdy nic nečetl. Samozřejmě vím, že napsal zrovna tuhle knížku, ale to je tak všechno. Proto se mi opravdu líbí. Děkuji." Vanessa se usmála, až odhalila i zuby, které měla perfektně srovnané.

„Tak to jsem ráda. Doufám, že se ti bude líbit i obsahově. Vybírala jsem ji sama, Brown je jeden z mých oblíbených autorů" Usmál jsem se na ni, protože jsem to tak nějak tušil.

„Určitě bude. Ještě jednou díky" Proč to říkám pořád dokola? Jak kdybych jiná slova neznal. Bože Harry, dej si facku.

„Není zač. No a jak-..." Než stačila Vanessa doříct, ozval se něčí hlas hned po námi.