Z nepřítele přítelem ✅

Část 70

Hlasitě se nadechl a přebytečný vzduch nechal projít přes nos. Funěl jak sentinel, jako by byl rozzuřený býk v aréně.
„Niall s Liamem" Vydechl, když jsem jen čekal na vysvětlení, na cokoliv. Hajzlové.

„Tys je ještě pořád nezabil tím způsobem, o kterém jsi mi říkal?" Prohodil jsem něco vtipného, abych trochu uvolnil atmosféru, která se vznášela kolem Louise. Asi to bude znít na hlavu, ale cítil jsem to napětí kolem něj. Tomlinson se lehce pousmál a opřel se pohodlně zády o gauč.

„Bohužel ne. K tomu bych potřeboval komplice, abych to mohl vykonat"

„Můžeš se mnou počítat. Hlásím se dobrovolně" Natáhl jsem dlaň na znamení, že jsem rozhodně v Louisově týmu, pokud jde o vraždu Nialla a Liama. Louis se zase pousmál a chvíli zíral někam do stropu.

„Díky, že se mi snažíš zlepšit aspoň trochu náladu. Potřeboval jsem to. No, teď k tomu hlavnímu..." Poposedl si na místě a znovu se mu na obličeji objevil ten bolestivý výraz.

„Ti dva se sem včera večer doslova vloupali. Nikdo je neslyšel a to je nás tady plný barák. Šli přes zahradu a pak zamířili do mého pokoje. Nevím, kolik bylo hodin, ale pozdě v noci, možná už dávno po půlnoci. Vůbec jsem je nepostřehl. Netušil jsem, že stojí u mé postele a chtějí něco udělat. Až, když mě začali mlátit, jsem se probral. Nemohl jsem se nijak bránit, křičet, nic. Byl jsem bezmocný a v držení, ať už to byl Niall nebo Liam. To, že sotva chodím, je známka baseballové pálky" Po jeho posledních dvou slovech se mi před očima zjevil ten sen, kde ti dva zmlátili Louise onou pálkou a on pak... Těžce jsem polkl už jen z těchto dvou důvodů a opravdu jsem se těšil, až je Louis zabije tím způsobem, o kterém mi vyprávěl.

„Proč-... Proč to vůbec udělali?" Zeptal jsem se, i když to byla dost zbytečná otázka. Nemuseli mít ani žádný pádný důvod k tomu někomu něco udělat. Sám jsem o tom mohl povídat hodiny. Nikdy jsem proti nim neřekl jedno slovo, nikdy jsem si jich nevšímal a nechtěl s nimi nic mít. Ale i přesto jsem jim vadil jen tím, že jsem vůbec dýchal a existoval. Louis byl na tom asi dost stejně. Když jsem se na něj podíval, koukal někam před sebe, těžko říct, jestli na něco konkrétního anebo si jen přehrával ty momenty, kdy mu Horan s Paynem dávali do těla. Bohužel jsem si to dokázal vybavit tak přesně, jako bych byl v Louisově těle.

„Harry, na něco takového nemusí mít důvod. Oni dva ne. Prostě chtějí. Nic víc v tom není. Protože jsou to stvůry a myslí si, že jsou na celém světě ti nejlepší. Že mají před každým navrch, ale ve skutečnosti je to úplně naopak. Já k tomu byl přinucen. Už jsem ti to říkal" Nad jeho mluvením jsem jen přikývl, protože to byla pravda. Pamatoval jsem si přesně, že Louis byl těma dvěma přinucený, aby mě šikanoval. Neměl na výběr, jenže i tak ti dva mohli ubližovat i jemu. Jako bych nestačil já... Nastalo mezi námi ticho, ale měl jsem pořád na jazyku jednu otázku, která mi tak trochu nedávala „spát".

„Můžu se na něco zeptat?" Vypadlo ze mě bez přemýšlení. Možná mi na to Tomlinson ani neodpoví anebo mi řekne, že bych se měl zeptat jiného člověka, ale za zkoušku přece nic nedám.
„Samozřejmě" Pokrčil rameny a zabodl pohled do hrnku, kde měl ještě před chvílí kafe.

„Jak vůbec mohli přijít na mou adresu? Víš, jak mi poslali ten dopis" Doufal jsem, že si na něj Louis pamatuje. Nerad bych, abych ho musel Louisovi předříkávat jako nějakou básničku ve škole. I kdyby to chtěl, stejně bych mu všechno neřekl. Jasně, byl to můj první „vyhrožující" dopis, který jsem kdy dostal, ale nepamatoval jsem si, co v něm je.

„Jsou dvě možnosti, jak na ni mohli přijít. Ta první je, že mají někoho, kdo ji nějakým ilegálním způsobem našel. Dobře, spíš ukradl. Ta druhá je, že si ji vyhledali v ředitelně, když si je tam ředitel zavolal. Mohl odejít někam mimo místnost a oni začali hledat. Pokud nemají záznamy studentů dobře schované, mohli tvou adresu najít během toho času, co tam byli sami. Jiné možnosti snad ani nejsou. Jedna z nich to určitě je, ale která, to ti opravdu nedokážu říct" Skoro jsem pootevřel pusu nad tím, jak Louis dokázal až „profesionálně" okecat ukradenou adresu. Měl jsem dokonce nutkání mu zatleskat a říct, že by mohl z fleku dělat u FBI. Ale všechno jsem zadržel dřív, než k tomu mohlo dojít. Viděl jsem na něm, že toho na něj bylo, a i asi pořád je, dost. Na jazyku jsem měl i další otázku k té adrese, jestli by se to nemělo nahlásit, protože tam bydlím s rodiči a co když tam ti dva někdy přijdou a budou nás chtít vykrást, ale neměl jsem sílu. Po dnešku jsem toho měl víc než dost a Louis na tom nebyl jinak. Nechtěl jsem ho otravovat ještě s tímhle. Oba jsme si potřebovali odpočinout.