Z nepřítele přítelem ✅

Část 88

Pak jsem jen cítil, jak jsem dostával rány pálkou od Liama, Nialla, možná od obou z nich na střídačku. Těch ran bylo mnoho, netušil jsem přesně kolik. Měl jsem totálně vymeteno v hlavě, vůbec jsem nevnímal co říkají nebo kam mě mlátí. Po druhé ráně jsem se svalil na zem jako pytel brambor, krev jsem cítil na jazyku, mezi zuby. Hlava mě třeštila jako bych tam měl vosí hnízdo. Koukal jsem někam před sebe, do studené podlahy záchodů a dostával rány od dvou tyranů. Necítil jsem tělo, záda jsem měl jako přejeté tankem, krev jsem plival na zem, na svoje ruce.
„Tak, a náš dárek pro tebe je kompletní" Slyšel jsem něčí hlas, ale nedokázal jsem ho přiřadit. V uších mi začalo pískat, dech jsem měl těžký a nebyl jsem schopen něco říct. Měl jsem pocit, že nemám jazyk a zuby. Určitě mi něco zlomili, žebra nebo nějaký obratel. Děkovat vám teda nebudu. Pomyslel jsem si a než ti dva odešli, „věnovali" mi ještě nakopnutí do břicha a pak jsem ještě uslyšel nějaké prasknutí. Brýle... Svině jedny!

„Louisi" Vydechl jsem skoro neslyšitelně, přitom jsem vyprskl hlen krve na svou levou ruku. Rukou jsem našel v kapse u kalhot mobil. Sice mi to trvalo asi půl hodiny, protože mě všechno bolelo, ale podařilo se mi ho vyndat. Niall s Liamem byli dávno pryč. Kolik bylo vlastně hodin? Když jsem zamžoural na mobil, bylo už skoro půl hodiny po konci vyučování, jak jsem si myslel. Roztřesenou rukou jsem najel do kontaktů a našel Doris Tomlinsonovou. Zmáčkl jsem na volání a položil mobil na podlahu záchodu. Chvíli trvalo, než to zvedla, ale podařilo se.

„Harry?" Její hlas zněl vesele, optimisticky. Já jsem byl rád, že jsem neupadl do bezvědomí (zatím?) a že jsem byl vůbec schopen vytočit její číslo. Díky Louisi. Kdybys mi nedal ten mobil na Vánoce, nemohl bych si zavolat o pomoc. Říkal to dobře a já jsem ze začátku nechápal proč řekl „bude se ti hodit". Teď jsem už chápal.

„D-Doris... Potřebuji-..." Začal jsem kašlat jako tuberák, zatímco ona si asi začala dělat scénář v hlavě o tom, co se mi asi mohlo stát.

„Harry co se stalo? Kde jsi?" Chrlila otázky, na které jsem nebyl sto odpovědět.

„Pomoz mi prosím. Jsem – ve škole..." To bylo to poslední, co jsem ze sebe dokázal dostat. Pak jsem omdlel.

Píp.. Píp... Píp... Co to je sakra za zvuk? Můžete to někdo vypnout? Proč mě to neustále ruší? Chci jen spát, nepřemýšlet, necítit, odpočívat jak dlouho budu chtít. Píp... Píp... Píp.. Do háje! Vtom jsem se probudil jako bych dostal ránu šokem. Dýchal jsem tak rychle, že se to otravné pípání ještě zrychlilo. Došlo mi pomalu ale jistě, kde jsem a co se stalo. Liam s Niallem mě zmlátili ve škole na pánských záchodem baseballovou pálkou a jsem teď v nemocnici. Na to, že jsem potom omdlel jsem si to všechno pamatoval jako básničku ve školce. V pokoji jsem byl jediný pacient, ale rozhodně jsem tam nebyl sám. U okna stála Vanessa a s někým telefonovala.

„Vanesso?" Zahuhlal jsem a skoro jsem svůj hlas nepoznal. Měl jsem ho přiškrcený jako by mě někdo dusil. Přístroje už zněly klidně a i moje srdce se uklidnilo po tom prvotním šoku. Jen co jsem se pohnul jsem ucítil, jak mě celé tělo bolí. Ani jsem snad nechtěl vědět, co všechno jsem měl poničené, kde všude jsem měl modřiny, pohmožděniny a nedej Bože i zlomeniny. Bohužel jsem měl dojem, že jsem tyhle věci měl po celém těle, protože přesně tak jsem se i cítil a nebyl jsem schopen se vůbec nějak moc pohnout. Řekl jsem její jméno ještě jednou ale o něco hlasitěji a můj hlas konečně nezněl jako hlas kuřáka. Vanessa se otočila a na rtech se jí mihl úsměv.

„Musím končit, pak se ozvu" A s tím hovor položila. Ihned přišla k mému lůžku a stiskla mi ruku, ale ne moc pěvně.

„Harry, ach můj Bože" Vzlykla a objala mě i přes všechny ty přístroje a hadičky, které mě omotávaly jako jedovatí hadi. Konečně jsem si všiml, co všechno se mi měří. Tlak, tepy a hadička mi vedla do pravé ruky, takže to byla nejspíš výživa nebo vitamíny, možná něco na uklidnění, kdybych po probuzení šílel, kde to jsem a co se mi stalo. Hladil jsem Vanessu po zádech a po vlasech a cítil jsem, jak mi na nemocniční pyžamo kanou její slzy. Nechtěl jsem aby brečela, ale dokázal jsem si představit její situaci. Doris jí nejspíš zavolala nebo nevím jak zjistila, že jsem v nemocnici a co se mi stalo, ale nějak se to dozvědět musela.

„Jak jsi zjistila, že jsem tady a co se mi stalo?" Zeptal jsem se jí hned, co si sedla na židli vedle mě a nepřestávala mi držet ruku. Řekla mi to všechno, že jsem zavolal Doris, než jsem omdlel. To jsem si ještě pamatoval. Doris prý pak zavolala mým rodičům a ti zrovna odjížděli do nemocnice za mnou, když potkali v domě Vanessu, která šla zrovna vynášet odpadky. Řekli jí, co se stalo a ona chtěla jet s nimi. Prý jsem byl mimo kolem třech hodin, takže je už sedm hodin večer. Naši šli do bufetu si dát něco k jídlu, protože jsem stejně spal a Doris tady byla první a zůstala něco kolem hodiny, pak musela jet ještě do práce. Potkala se tady ještě s rodiči a Vanessou. Všichni jí děkovali za to, že pro mě přijeli i se záchrankou, která se naštěstí ještě mohla dostat dovnitř školy, i když byli všichni učitelé a žáci už dávno pryč. Uklízečky tam ale byly, takže škola byla ještě otevřená. Když viděly, že se tam hrne záchranka, nechápaly, co se děje. Uklízely totiž tělocvičnu a třídy posledních ročníků a vůbec netušily, že na záchodech prváků leží jeden kluk v bezvědomí. Naštěstí pomoc dorazila brzy, takže jsem tam neležel nějak moc dlouho. Vanessa po celou dobu vyprávění utírala slzy do kapesníčku a někdy se musela zastavit v mluvení a vysmrkat se. Sám bych byl v šoku, kdybych někoho našel v bezvědomí, ale Doris nejspíš takových lidí už viděla hodně. Nebo ne? Musím jí poděkovat, až ji uvidím. A Louisovi taky za to, že mi dal ten mobil. Jinak nevím, co bych dělal. Uklízečky by mě tam asi našly, ale kdy? To už by možná bylo pozdě.