Z nepřítele přítelem ✅

Část 33

Nepomohlo mi ani jedno, protože jsem byl během pár sekund mokrý, byla mi příšerná zima a vlasy jsem měl ještě víc rozcuchané, než před dvěma minutami. Na zastávce jsem byl sám, za což jsem byl rád, protože jsem nepotřeboval, aby mě někdo očumoval. Když jsem si kupoval lístek, málem jsem dal řidiči svou památeční minci, kterou jsem měl opět v peněžence. Díval se na mně s pozvednutým obočím, zatímco jsem hledal opravdové drobné a minci dal zpět. Musel jsem vypadat jako idiot, protože jsem uslyšel smích odněkud ze zadní části autobusu. Doufal jsem, že to nebude Niall s Liamem, ale ti neměli důvod jezdit autobusem a navíc do Soho. Řidič zavřel dveře a já se sunul dozadu sednout si. Nebylo tam moc lidí. Vepředu seděla nějaká žena, která se začala bavit s řidičem. Sedadlo vedle dveří seděla mladá slečna s přítelem. Hlavu měla položenou na jeho rameni, oči zavřené a on svíral její ruku. No a vzadu sedělo pět kluků. Určitě byli ze střední školy, řekl bych tak čtvrťáci. Nikdy předtím jsem je neviděl, takže nemohli být z Regentské střední, kam jsem chodil. Stačilo, abych se na ně podíval, a už jsem věděl, co jsou zač. Niall a Liam, akorát jinak vypadali. Celou dobu, co jsem šel, se smáli jako blázni a dívali se na mně. Idioti všude, kam se podívám. Zavrtěl jsem hlavou spíš sám pro sebe a sedl si dvě řady od konce k oknu. Batoh jsem položil vedle sebe na sedadlo a opřel si hlavu o okýnko.

„Co to je?" Smáli se ti kluci vzadu a jejich smích byl čím dál otravnější.

„Vsaďte se, že nemá ani mobil. Určitě neví, jak vypadá. Třeba mají doma ještě pevnou linku" Přidal se další a propukli zase ve smích. Jak se mohou posmívat někomu, koho teprve teď uviděli? To takhle dělají u každého? Pořád? Všude? Co když mě znají? Co když jsou to „přátelé" Nialla a Liama? Skrčil jsem se, ale stejně to nezabralo.

„Asi mu došel gel na vlasy, že vypadají jak pochcaná sláma" Ježíši Kriste to jsou debilové.

„A co bych řekl ještě? Že je to buzík" To jsem už nemohl vydržet, vstal na nohy a během pár sekund jsem stál před tou pěticí, která si ze mně utahovala.

„Držte klapačky! Proč se radši neposmíváte tomu, jak jste zabednění? Smějete se na účet někoho, koho ani neznáte a máte jen blbý narážky a kecy. Chtěl bych vidět vás všechny v mojí kůži, když mi ve škole ničí věci, mlátí mě a posmívají se mi každý den v týdnu. Tak co? Ještě by vám bylo do smíchu?! Co?!" Ani jsem netušil, že něco takového řeknu. A už vůbec jsem nečekal, že se můj hlas zvýší každou větou. Pětice kluků byla najednou ticho, ani jeden z nich nic neřekl, neudělal, nezačal se smát. Stál jsem u nich, i když autobus už dávno jel po silnici. Nevnímal jsem to, přesto jsem se musel jednou rukou opírat o blízké sedadlo, abych nespadl. Propaloval jsem je pohledem, který říkal, že jsem to myslel smrtelně vážně. Uklidnil jsem svoje hlasitě a rychle bušící srdce a taky dech. I kdyby řekli něco dalšího proti mně, nemohl bych nic dělat. Neuměl jsem se prát a dávat pěsti. Šel jsem si sednout zpátky a opřel si hlavu o sedadlo. Pětice propukla ve smích, ale nikdo neřekl žádnou poznámku na to, co jsem právě vyklopil. Tupí středoškoláci, kteří dokáží jen šikanovat, posmívat se a ubližovat. K čemu jim to je. Vystoupili přede mnou, a když šli kolem mně, jeden z nich popadl můj batoh a bez slitování s ním hodil na zem. Otočil jsem se ně, ale už byli pryč. Než se autobus rozjel, natáhl jsem se pro batoh, ale žebro mi o sobě dalo vědět. K čertu s tebou! Vstal jsem tedy na nohy, sebral batoh ze země a položil ho vedle sebe na sedadlo. Poslední tři zastávky k domu jsem koukal ven přes okno a cítil se totálně k ničemu. Hodinky na mém levém zápěstí ukazovaly půl třetí, když jsem vystupoval jen pár metrů od domova. Pršet ještě pořád nepřestalo, tak jsem se snažil dostat dovnitř co nejrychleji. Jenže jsem musel hledat klíče v batohu, ale díky stříšce nade dveřmi jsem už nemohl promoknout. I tak jsem cítil, jak se na mně Louisovo oblečení lepí jako by místo deště kapalo lepidlo. Zabručel jsem několik nadávek pod vousy a odemkl vchodové dveře. Odemkl jsem schránku a celý její obsah spadl na zem. Bože to je dneska den... Co mi ještě spadne na zem? Večeře? Sehnul jsem se s opatrností, aby mi žebro nepropíchlo plíci a sebral poštu do rukou. Zabouchl jsem schránku, ale neudělal jsem ani dva kroky na schodech, protože jsem se zarazil. Jako první mě napadlo, že mi Louisova sestra Doris posílá nějaký další leták proti šikaně. Jenže tohle bylo naprosto něco jiného. Odložil jsem zbytek pošty na malý stoleček u dveří, který sloužil na cokoliv, co jste si potřebovali odložit. Jedním hmatem jsem roztrhl vršek obálky, která hlásala mou adresu. Zase na moje jméno.

Nasucho jsem polkl a s divoce bušícím srdcem jsem čekal, co to bude tentokrát. Neznal jsem moc rukopisů, jen ten rodičů a Louise. Ale tento jsem poznal, protože jsem ho ve třídě někdy viděl.