Z nepřítele přítelem ✅

Část 56

„Co tím chceš říct?" Zeptala se šeptem, i když jsem byl dávno vzhůru. Opětoval jsem jí pohled, ve kterém jsem ale neuměl číst. Stejně, jako u Tomlinsona, jsem ani Vanessinu tvář neznal a neuměl v ní číst. Její pohledy byly tajuplné a plné nějakých tajných náznaků, bohužel jsem jim nerozuměl. Nedokázal jsem se naučit číst v něčí tváří za pět minut. Louise znám už nějakých pár měsíců ze třídy, ale začínáme se přátelit až teď a pořád nevím, co jaký výraz znamená.

„Proč ta starost? Proč jsi chtěla zůstat? Proč jsi mi přišla udělat ten čaj? Proč jsi se mě pořád tak ptala, jestli jsem v pořádku? Proč to všechno děláš? Máš přece svůj život. Svou rodinu. Svoje přátelé. Nejsem nikdo důležitý, pro nikoho. Možná tak pro svoje rodiče, ale to je tak všechno. Nejsem oblíbený, nejsem nijak zvlášť hezký, nejsem ničím talentovaný, nemám stovku přátel, nemám žádné koníčky, nic. Tak se ptám, proč já?" Chtěl jsem dodat „Máš Jessieho", ale nechtěl jsem s tím zase začínat. Vanessa vždycky vypadala jako sopka před vybuchnutím, když jsem o něm začal mluvit. Akorát jsem to nebyl já, koho Jessie pořád otravoval. Vanessa se nejspíš nadechovala k odpovědi na moje nekonečně dlouhé otázky, ale opět se jí rozezvonil telefon. Nemusel jsem hádat dlouho, kdo to asi je. Tentokrát hovor zvedla a v rychlosti odpověděla. „Za chvilku jsem tam. Zatím." Nečekal jsem, že mi ještě odpoví na to, co jsem chtěl vědět, ale přece jen něco řekla.

„Právě proto, že nejsi jako ostatní." A s tím odešla. Žádné rozloučení a ani nic podobného. Já jsem jen koukal na místo, kde ještě před pár momenty stála. Nebylo to jako když mi řekla, abych byl víc otevřený a méně uzavřený do sebe. Prostě jsem se tam díval a u srdce mě nezvykle divně píchlo. Ptal jsem se sám sebe, jak to myslela. Nijak mi neodpověděla na nic, co jsem chtěl vědět. Vyhrabal jsem se z postele a mířil do kuchyně s hlavou prázdnou. Máma zrovna pokládala můj hrnek s čajem na stůl, ten svůj měla položený na lince.

„Harry není ti nic?" To sám nevím. Odpověděl jsem jen tím, že jsem pokrčil rameny. Nic dalšího jsem ani nemohl udělat. A pokud šlo o mluvení, jazyk jsem měl jako zamrzlý na polárním kruhu. Obemkl jsem hrnek rukama, i když jsem měl tu jednu obvázanou. Vůbec jsem nevnímal horko, které z hrnku stoupalo a drželo se uvnitř v jeho stěnách. Máma na mně koukala, jako bych spadl z postele, než jsem přišel sem.

„Je mi divně, ale není mi na omdlení. Nemyslím „tenhle" stav. Myslím tím, že je mi divně – uvnitř. Nechápu to. Nikdy jsem se takhle necítil, nemůžu přijít na to, proč se to děje zrovna teď a tady. Co to vůbec je? Proč to tam vůbec je?" Mluvil jsem bláboly jako cvok, který zrovna utekl z blázince. Nečekal jsem, že to máma vůbec aspoň trochu pochopí, ale zdálo se, že pochopila až moc dobře. Sám nevím, jestli je to dobře anebo špatně. Bohužel nikdo jiný tady není, takže jsem to řekl jí.

Během pár okamžiků seděla vedle mě a držela mou obvázanou ruku, kterou jsem položil na stůl. Usmála se na mě, jak nejvíc mohla, ale podle mě to neudělala nuceně. Prostě se usmála. Pravá ruka mi zabloudila na řetízek, který se mi pořád houpal na krku. Vanessa se o něm vůbec nezmínila, což jsem se divil.

„To je jedna z věcí, které patří k dospívání" Přikývla lehce máma a pořád mi držela ruku. I její úsměv neodešel, přestože z něj musela bolet tvář a taky ústa. Nechápu. Koukal jsem na mámu a čekal, že to ještě nějak rozvine. Že o „té věci" bude mluvit nějak víc, že tam třeba zahrne něco ze svého života, ale nic takového se nestalo. Mohl jsem se jí dívat do očí nekonečně dlouho, bohužel jsem nic nechápal a nerozuměl, proč to řekla. Jaká věc? Jaká věc patřící k dospívání se mi děje, že to musela říct? To snad nemyslí to, že je mi věčně na omdlení... Hned jsem tu poslední variantu zamítl, protože nedávala smysl. To by se máma tak neusmívala, kdyby o tom začala mluvit.

„Nerozumím. Jaká věc, která patří k dospívání?" Vypadlo ze mě nakonec, když se mezi námi vytvořilo ticho. Máma mě poplácala po ruce a přestala se usmívat.

„Uvidíš sám Harry. Všechno se dozvíš časem. Vím, že je to matoucí a že ničemu nerozumíš..." Ano, to jsi lépe říct nemohla.

„...ale věř mi, že se to dozvíš. Jsi chytrý dost na to, abys na to přišel sám. A pokud ne, tak se to dozvíš od někoho jiného. Ať tak či onak, dozvíš se to." Vůbec jsem mámě nerozuměl, ale když to říkala, věřil jsem jí. Určitě to zažila taky a život ji ledacos naučil, takže jsem se nebál, že to, co řekne, nebude pravda a že bych jí neměl věřit. Čaj jsem do sebe vyklopil, jako bych byl v bezvědomí několik hodin. Možná to tak i bylo, ale pak jsem se podíval na hodiny a zjistil, že to bylo jen pár minut. I tak to bylo příšerné. Doufám, že to už nikdy nezažiji. A pokud ano tak až za hodně dlouho.

„Půjdu si číst do ložnice. Kdybys něco potřeboval, tak stačí říct" Máma mě pohladila po vlasech a s hrnkem mířila do ložnice. Nenutil jsem ji do nějaké delší konverzace o tom, co tím vším vlastně myslela. Byl jsem z toho všeho zmatený a netušil jsem, o čem to vůbec mluvila. Přijdu na to sám anebo se to dozvím od někoho jiného. Co to má jako být? Nějaká „vnitřní" nemoc? Ten neklid, co jsem cítil, když jsem měl psát práci do angličtiny? Nemohl jsem odpovědět ani na jednu otázku, která se mi vířila myslí. Ta práce do angličtiny! Svitlo mi, že jsem ji vlastně ani nenapsal a místo toho jsem napsal ten blábol, který jsem poslal Louisovi a potom vyhodil. Ještě byla pořád sobota, ale proč bych ten úkol nemohl už konečně udělat? Táta nebyl pořád doma, takže jsem mohl použít jeho pracovnu a počítač na úkol Moderní doba. Doufal jsem, že to nedopadne jako včera, kdy jsem akorát napsal svoje pocity a nesmysly, které nikam nevedly. Uklidil jsem hrnek do dřezu, zašel do pokoje pro batoh a pak odešel do pracovny. Ani jsem nepřemýšlel o tom podívat se na emaily, i když tam nějaké byly. Co když mi bude psát Louis? A co by mi vlastně psal? Přece jsme se viděli před hodinou, tak co by mi psal. Nemá mi co říct. Já bych mu mohl leda tak napsat o tom, jak jsem se krásně složil před Vanessou. Hned jsem nad tím zavrtěl hlavou a radši hledal informace k práci do angličtiny.

Tentokrát jsem začal opravdu psát a práci jsem měl za půl hodiny napsanou. Musel jsem si sundat brýle, protože mě začaly štípat oči. Měl jsem nutkání podívat se, jestli mi nepsal Louis. Jsi jak posedlý. Myslíš, že na tebe má pořád čas? Lottie je v nemocnici a určitě nesedí celý den doma a nečeká, až mu od tebe přijde zpráva. Jsi vedle jak ta jedle Harry...

„Za zkoušku nic nedám" Zašeptal jsem pro sebe a najel do emailů, kde byl i chat s dalšími osobami. Nebylo tam nic, pokud šlo o nějakou konverzaci. Jen táta tam měl emaily, ale nebyly nepřečtené. Těžce jsem polkl. Přišly mu během páteční noci a dnešního dopoledne. Pokud si je táta přečetl, pak to muset udělat v práci. Co když nějak zjistí, že jsem tady taky přihlášený? Do prdele... A co když si otevřel tu konverzaci s Louisem a přečetl si všechno, co jsme si psali? A co když si stihl přečíst i to, co jsem mu poslal? Sice jsem to všechno smazal, jenže to neznamená, že si to nestihl uložit a následně přečíst. Cítil jsem, jak se mi krev nahrnula do obličeje a jak moje tváře přímo hořely. Nemohl jsem nic dělat. Jen doufat, že ani jedno z toho nebyla pravda. Jen doufat... Ty jsi vážně idiot Harry. Tohle tě nenapadlo, když je táta pryč. Je pozdě na to o tom přemýšlet. Stalo se. Nadávky na mou osobu nepomáhaly, tak jsem toho raději nechal. Uklidil jsem hotovou práci mezi učebnice a nahmatal Louisovy brýle, které mi pro „případ nouze" nechal. Byl jsem za to rád, mohly se hodit kdykoliv. A s tím výhružným dopisem od Nialla a Liama, jsem to mohl čekat už v pondělí. Nějak jsem nepřemýšlel nad tím, co mi udělají anebo neudělají. Co mi řeknou nebo jak to vůbec bude vypadat. Prostě to nějak dopadne. Budu na to jako obvykle sám a nebudu se bránit, protože to ani neumím. Ani v tom pitomém obchodě jsem nebyl schopen ničeho a stejně tak bude i ve škole. Jako vždycky, už od začátku prváku. Jako skoro každý den v týdnu. Z mého přemýšlení o pondělím teroru ve škole mě vytrhlo to známé cosi, které jsem slyšel už včera. Louis.