Malik vs. Tomlinson

~1~

„Doncaster" hlásí dopravní značka na výpadovce z místa jednoho ze startu — Londýna. Sedím společně s tátou a svým dvojčetem v černém autě, značky pro mě neznámé. Opravdu nejsem dobrá v rozeznávání typů aut. Prostě, čtyři kola, volant, jezdí to... Můžu tak maximálně řešit barvu. „Nath?" zaostřím zrak na řidiče — tátu. Dívá se do zpětného zrcátka a ustaraně se pousměje. „Všechno dobrý?" Ne, není to dobrý, nebude to už dobrý, nikdy. „Jasně!" nahodím falešný úsměv, a že mi jde. Po tom všem co se stalo, jsem adept na výherce roku ve falešných úsměvech. „Vypadá to, že Niall má dost." Stočil zrak na mé dvojče. Málokdo by řekl, že jsme dvojčata. Sice dvojvaječná, ale pořád dvojčata. Niall, nejlepší brácha na světě, vždycky tu je, když ho potřebuju. Pozoruji jeho tvář, mám pocit, že zestárl o pár let. A přitom, právě jsme dosáhli osmnácti let. Hlavu má zapřenou o okénko, v uších sluchátka, ze kterých slyším linout se tóny The Script — If you could see me now. „Bylo toho moc, na nás na všechny." Hlesnu sotva slyšitelně. Nechci o tom mluvit, ale asi mi nic jiného nezbývá. Co se to stalo, tak jsme o tom s tátou nemluvili. Nemohli jsme, ani jeden.

„Nemohl jsem tam zůstat, Nath. Vím, že sem nechcete, nezazlívám vám to, tam jste měli kamarády, a já vás od nich odtrhl... Všechno mi je tam ale připomínalo." Odmlčí se a pevně stiskne volant a zahledí se zpět na vozovku. Chápu to, neutápěl se jen on ve vzpomínkách. Ale... Mohl nám to, že se chce odstěhovat, oznámit nějak jinak, lidštěji. Pamatuji si ten výraz, co jsme oba s bratrem nahodili, když nám to jen tak suše oznámil. Doslova a do písmene, mezi vchodovými dveřmi, když jsme vycházeli do školy a on do práce. „Chápeme to..." zachraptím, a aniž bych se na něj podívala, stulím se k Niallovi. Ten, aniž by se probudil, nebo raději dělá, že spí, omotá kolem mě svou ruku a já najdu jakousi lepší polohu a zavírám oči.

„Děti, vstávat!" slyším z dálky tátův hlas a cítím, jak se mnou kdosi slabě třese. „Jsme na místě." „Hmmm!" slyším zabručet bratra, „Nathi, vstávej." Zamumlá. S tichým klením se vyškrábu z auta. Připadám si jako paragraf — zkroucená.  Je tma, na ulici svítí pouliční lampy, na obloze září měsíc. „Kolik je?" zatřesu se zimou a s vděkem zapínám Niallovu bundu. „Bude půlnoc." Zamumlá táta a postaví se čelem k novému domovu. I přes to všechno musím přiznat, že je to krásný dům. A hlavně je doslova obrovský. Pokud dobře počítám, má tři patra. Evokuje ve mně pocit vily. Zbytečně velký pro tři osoby. I když... Kdo ví. Když jsme tak nějak souhlasili, že se odstěhujeme, nebral ohledy na naše návrhy míst a zvolil jen jedno,Doncaster. Předtím jsem na to ani nepomyslela, ale... Co když si tu někoho našel?

„Myslíš na to, na co já?" Kývnu. Niall se ušklíbne, a trhnutím otevře kufr auta a začne z něj vyndávat několik posledních tašek. Zbytek by měl být už uvnitř. „Neděste se toho, jak to tu vypadá." Vejde táta dovnitř a my capeme poslušně za ním. „Neděste?!" vytřeští bratr oči, jen co se rozsvítí. „Zítra zajedeme nakoupit, musíme vymalovat, to nepopírám. A koupit nábytek." Zírám kolem sebe, neschopná slova. Na to jak luxusně vypadal dům zvenčí, interiér je otřesný. Oloupané zdi, rozviklané schodiště. „Jo," pronese Niall a já i přes to všechno vyprsknu smíchy, když se na něj otočím. „Musíme koupit i nové dveře!" Stojí a zapírá dveře, které prostě vypadly. „Předpokládám, tati," funí a s jeho pomocí je opírá o zeď. „Že máš na kontě víc než dost peněz, protože tohle jich sežere spoustu!"

Hrůza pokračuje i na schodech. Ověšená několik taškami s osobními věcmi a notebookem šlapu před Niallem, když náhle schod pod mou váhou praská a já se s jekotem řítím do černé díry. Zatímco mi Niall pomáhá nahoru, táta hystericky pobíhá pod zábradlím a čeká, kdy mu Niall oznámí, že jsem si amputovala celou pravou nohu až v kyčli. „To. Je. Barák. Hrůzy!" zavrčím konečně v patře. Vyšlapali jsme až nahoru, kromě koupelny a dalších dvou pokojů se tam nacházely ty naše nové. Nebudu lhát, byly o dost větší než ty naše předchozí. Pokud opomenu fakt, že jsem si rozervala oblíbené rifle, tak ta bolest je nesnesitelná. Sundávám rifle a s úšklebkem zjišťuji, že nohu mám celou od krve. „Někde bude zabalená lékárnička." Omrkne mi nohu brácha a mrkne. „Který pokoj?" „Jelikož jsem se ode dneška stala ještě větším kuřákem, než jsem byla, chci ten s balkonem." „Klidně, ten druhej ho má taky!" vyprskne smíchy, zatímco nahlíží do dveřích svého nového pokoje, má ho hned naproti. „Dávej pozor, kam šlapeš. Vůbec se nebudu divit, jestli po dnešní noci budeme muset do špitálu."

Zírám do prostoru, jakási věc, co se podobá posteli je uprostřed pokoje a nevypadá zrovna stabilně. Tašky naházím ke zdi a vyjdu na balkon. Do nosu mě praští vůně rozkvetlých zahrad sousedních domů. Z jedné z tašek vyhrabu krabičku cigaret, už se chystám napálit si, když si uvědomím, že nemám popelník. Vyjdu z pokoje, mířím pro nějakou sklenici a snažím se nerozbořit další schod. Cestou dolů si všímám další díry, kterou jsem já neudělala. Za zdí, vedoucí pravděpodobně do kuchyně se krčí Niall, uši má našpicované a tiše poslouchá. Slyším tátův hlas, s někým volá.

„Ne Jay, nevím jestli na to jsou už připraveni." „Připraveni!?" syknu a Niall nadskočí snad metr do vzduchu. „Ty máš ale debilní fóry!" zavrčí a otočí se znovu ke kuchyni. „Od koho jsem se je asi naučila?" klesnu na kolena a vystrčím hlavu. Nemýlila jsem se, kuchyň je šíleně velká. Má tvar neúplného čtverce. Ale, stejně jako zbytek nábytku, je v dezolátním stavu. V duchu počítám, že se všemi opravami, které jsou opravdu nutné, to tu bude obyvatelné tak za měsíc ne-li dva.

„A co ty a holky? A Tommo?" zasměje se. S Niallem si vyměníme pohled; kdy se naposledy zasmál s námi nahlas? „Holky?" „Tommo?" šeptneme na střídačku a opět se zaposloucháme. „Už se těším, až je uvidím. No a Tommo... Snad to bude lepší než minule. Cože? Já nevím, zlato. Je pozdě... No dobře, zajdu se podívat k dětem, nevím, jak bych jim vysvětlil, že jsem zmizel. Snad spí." Schody bereme po dvou, v poslední chvíli si uvědomuji, že není vhodné do té postele skákat, taky bych se mohla propadnout na podloží pode mnou. Zabrzdím, přikryju se až po bradu teplou dekou a místo polštáře použiji ruku. Srdce mi zběsile tluče a dech pádí, doufám, že táta si ničeho nevšimne.

Dveře se otevřou, parkety slabě vržou. „Nathalie spí." Zahlásí šeptem a já v tom tichu můžu slyšet nějaký dámský hlas. „Musí být šíleně vyčerpaná. Těším se, až ji poznám, stejně jako Nialla." Odejde a já se vytáhnu do sedu. Slyším, jak míří k Niallovi, následuje zvuk procházení chodbou, schodech a pak, když mi to nedá, vybíhám na schodiště a v mezipatře se krčím u okénka. Táta s telefonem na uchu startuje a auto mizí z příjezdové cesty.

„Jsem celkem ready." Otočím se, brácha se opírá o zábradlí a v koutků úst zahlédnu cigaretu. „Od kdy kouříš?" „Sem tam..." pokrčí rameny a vůbec ho netrápí, že zasmradí celý dům. „Projdem to tu?" Naštěstí elektřina funguje všude, takže se nekoná má šílená představa, že budu po domě chodit se svící v rukách. „Tohle fakt sežere spoustu peněz." Sedíme u Nialla v pokoji, kupodivu, jeho postel je v daleko lepším stavu než ta moje. Aniž bych mu dala prostor k nějakému vyjádření, oznamuji, že spím s ním.

Po projití domů jsme usoudili, že pokud tu chce táta opravdu žít, bude muset zaplatit horentní sumu pro opravy. A pro nákup kompletního nábytku. A hlavně, kdo je ta žena, Jay?

Chvíli jen tak plácáme o blbostech, o Mullingaru... Místo, ze kterého pocházíme a odkud jsme museli odejít. Usínám šíleně unavená, na Niallově ruce a on, jako správný gentleman raději mrzne a nechává mi větší část deky.