Malik vs. Tomlinson

~14~

„Co se děje?" zachytím za rameno kluka, co se odtrhl od hloučku. „Odkud seš, že nevíš." Rozesmál se a vyškubl se mi. Procpala jsem se dopředu, Beth zůstala stát na místě a nejistě těkala pohledem. Měla jsem pocit, že ona ví, co to znamená, že tohle už sama někdy zažila. Uprostřed kolečka byla Lottie, ležela na zemi a třásla se. Kolem ní poskakovala holka. „Tak se zvedni Tomlinsonová! Nebreč! A braň se." „Co kdybys toho nechala?" „A ty si jako kdo?" vydechne, když se vzpamatuje ze šoku, že ji někdo oslovil. „Její sestra. Vstávej Lottie." Natáhla jsem k ní ruku a pomohla ji na nohy. „Dobrý? Bolí tě něco?" Zavrtí hlavou, její mimika však říká něco jiného. „Ty asi nevíš, kdo jsem!" „Nápodobně! Nedostalas náhodou varování?" pustím Lottie, a vykročím kupředu. „Tebe se mám jako bát? Jsi stejná Barbie jako tady Tomlinsonová." „Chceš si hrát na zastrašování?" „Jste tu jen dvě, se mnou je celá třída." „Víš, kdo je náš brácha?" „Měla bych to vědět?" znejistí. „Je to Tomlinson, Louis. Určitě ho znáš. Po městě je jeho jméno profláknuté." Platí to, zarazí se a o krok ucouvne. Asi si nespojila dvě stejné příjmení, smůla, její. „Co myslíš, že udělá, až zjistí, že ji šikanuješ? Myslíš, že bude brát ohledy na to, že jsi holka? Rovnou ti řeknu, že ne. Nicméně, je mi celkem trapné nechat kluka, aby tě zmlátil. Takže..." Pravačka narazila o její dolní čelist. Zavrávorala a upadla. „Tak, a teď dobře poslouchej, ještě jednou se Lottie dotkneš, nebo někoho z Tomlinsonovic, a tentokrát to už nebudu já, kdo ti vrazí. Kapiš to?" Přikývne, nezmůže se na odpor, na nic... Jen doufám, že moje jednání neublíží Lottie nějak víc.

„Co tě bolí?" „Jen trochu břicho." Zastavily jsme se o několik metrů dál. „Půjdeme k doktorovi." „Ne!" „Lottie, tady ti odmlouvání nepomůže." Elizabeth se na ni usměje a souhlasně kývne. „Je to lepší, Lottie. Ono se může něco zanedbat..." „Jak to myslíš?" vydechne Lottie šokovaně, stále si přitom drží břicho a je trochu ohnutá. „Já to zažila." Uhne Beth očima. „Doktoři říkají, že nebudu mít nikdy děti. Mám jen malou šanci... Taky jsem nešla k doktorovi..." Semknu víčka, nebudu brečet, nebudu... Lottie mě ale chytí za ruku. „Doktor?" „Jasně!" „A máma?" „To teď neřeš..."

„Fyzikální vyšetření mi nic nepotvrdilo, vypíšu vám žádanku na rentgen. Pak se vrátíte sem, ano?" podal mi doktor kus papíru, vysvětlil, kde najdeme rentgen a vyrazily jsme. Zdejší nemocnice byla celkem rozsáhlá a nějak jsem nechápala, proč není ten rentgen blíž... „Pojď se mnou!" Elizabeth kývla, že počká na chodbě. „Tak, vyskoč sem, děvče." Byl tam nějaký chlapík v bílém, dovolil mi, jít s ním za sklo, abych nebyla zbytečně ozářená. Za nějakých deset minut jsme stály opět před dveřmi jejího praktického lékaře a čekaly, až nás vyzve.

„Vše je v pořádku. Nicméně, týden doma, minimálně! A měsíc necvičit. Nezvedat nic těžkého a podobně. Pokud by se přece jen objevily nějaké problémy, okamžitě dorazit. A slečno, smím s Vámi mluvit?" Lottie šla ze Beth, já se nervózně posadila na židli, u jeho stolu. „Nemohl jsem si nevšimnout podlitin a odřenin. Mám obavu, že vaše sestra je šikanovaná a zda by nebylo lepší, podat oznámení." „Dá se podat i dodatečně?" „Dodatečně?" „Rodiče o tom neví, a i já to zjistila až dnes v noci. Nechám rozhodnutí na nich." Bylo divné, mluvit o Jay jako o mámě, ale přitom... „Jistě, zde je všechno založené. Ať se vaši rodiče zastaví, zítra. Jen na konzultaci." S poděkováním opouštím ordinaci a za pomoci Elizabeth dojdeme domů. Lottie jde statečně, ale vše ji bolí. V tašce mám několik léků od bolesti a mastičky, co ji předepsal.

„Nějak brzo, ne?" potkal nás u dveří táta a okamžitě ustrnul. „Lottie!" zařval na celý dům. Neuplynula ani minuta a kolem byl celý dům. Dokonce i ti šašci od Louise. „Lottie!" vydechl Niall a objal ji. Sesypala se mu v náruči a on ji odnesl do pokoje. „Nathalie?" „Můžeme jít do kuchyně?" Fizz i dvojčata Jay vystrčila. Zkoušela to i na Louise, ten však vyhodil jen kluky a nesouhlasně se zamračil. „Já nikam nejdu!" Elizabeth nejistě postávala vedle kluků. Kdyby to šlo, vzala bych ji sem s sebou, ale.. „Nath, co se stalo?" obrátila Jay pozornost ke mně. S hrnkem kávy v rukách, který jsem ukradla Harrymu, jsem tichým hlasem převyprávěla, co se stalo. Když se připojil i Niall, dodal incident ze včerejšího dne.

Jay tak tak táta zachytil. Podlomila se ji kolena a brečela. „Proč nic neřekla?" „Bála se to říct, že to bude ještě horší." Louis byl vzteky brunátný, stejně jako Niall. Váhavě jsem k Jay přešla a objala ji. Sevřela mě v náručí a mnou projelo cosi, co jsem myslela, že už neznám. I když tohle nebyla situace, kdy jsem se měla radovat, byla jsem svým způsobem šťastná, její sevření mi dodávalo pocit bezpečí a mateřské lásky. „Neplač, bude to dobrý. Uvidíš. Už se ji nikdo nedotkne, slibuju. Mami." Vydechla jsem to dřív, než jsem nad tím popřemýšlela. Ostatně, to poslední slovo mohla slyšet jen ona. Pláč ustal a s uslzeným pohledem mi hleděla do očí. „Mami?" zašeptaly její rty. „Můžeš být kamarádkou a mámou zároveň. Jen neplač, prosím." „Děkuju!" za pomoci táty odešla do jejich ložnice. Vařila jsem ji kávu, dovnitř vpadli všichni a zvědavě těkali pohledem z jednoho na druhého. „Jdu za ni." Zamumlal Louis. „Usnula." Zvedl k němu Niall oči, on jen protočil oči a trhl rameny. „Lou, počkej! Dodělej to, prosím." Houkla jsem k Niallovi a vyvlekla Louise ven. Jen co nás nebylo vidět, jeho ruce sevřely moje boky a položil mi hlavu na rameno.

„Rozbiju těm šikanatérům držku!" zavrčel, když se narovnal. „Šikanovala ji holka a do zubů už dostala." Jó, tohle jsem před Jay neřekla, raději. „Co?" „Jinak jsem reagovat nemohla. Ale řekla jsem ji, že příště to už já řešit nebudu. Proč si mi neřekl, že se vás tu bojí." „Bojí?" „Elizabeth, je z vás vyklepaná. Prý jste vy ti hlavní na škole, a když jsem před tou holkou zmínila, či jsme sestry, tvářila se vyděšeně."