Malik vs. Tomlinson

~66~

„A můžeme jako vědět kam?" „A proč?" „New York, Manhattan. A důvod... Chceme začít žít společně, mimo Donny i Anglii." Nechala jsem mluvit Zayna. Jeho hlas, na rozdíl do mého se nechvěl. U mě hrozilo, že si prokousnu jazyk, jak mi drkotaly zuby. Nevím, čí pohled mě děsil víc, jestli tátův nebo Zaynovi maminky. Za to pohled na Yasera mě uklidňoval. Tvářil se smířeně a pokyvoval souhlasně hlavou.
 „To není špatná čtvrť. Jen mi řekni, co tam budete dělat. Byt si najdeš, prvních pár nájmů zaplatíš a pak co? Než si najdeš práci, tak to potrvá a škola?" „Yasere!" „Zlato?" „Jak to mluvíš? Oni nikam nepůjdou!" „Už se rozhodli, je to stejné, jako to bylo u nás. Vzpomínáš? I my odešli."

Trisha se nadechne, ale pak potupně kývne hlavou. Obrátí se k mému tátovi. Jeho mrtvolné zblednutí, vystřídal naštvaný výraz. Propaloval Zayna pohledem, jako kdyby za to mohl on. Tedy... Tohle byl jeho nápad, ale já stejně chtěla pryč.

„On za to nemůže. To já. Chtěla jsem se vrátit... Do Irska." „Co?" „Po tom, co se doma stalo... Nechtěla jsem tu už být a Zayn mě přemluvil, ať tu pár dní ještě zůstanu. Mezitím on hledal něco jiného... Našel si práci jako tatér, v jednom ze studií. Má práci a chceme tam vystudovat a pak normálně pracovat. Zkoušel i Irsko, ale tam ho odmítli, ale z NY mu napsali dopis, že se jim jeho práce líbí. Krásně kreslí a tetování umí naprosto dokonalé." Vyhrnula jsem si tričko. Bylo to poprvé, co i jeho rodiče zjistili, že mám tetování.

„To ty?" „Víš, že tetuju, mami." „Ale nikdy jsi mi nic neukázal. Je to moc pěkné... Ale uživí vás to?" „Jo, uživí. Zvládneme to. Mohli jsme se sebrat a napsat dopis že jsme tam a tam... Jenže jsme chtěli, abyste o tom věděli. Nic po vás nechceme, jen ať nám v tom nebráníte."

Poslední jeho slova patří tátovi. Ten se znovu sesunul na křeslo a pak trhl rameny. „Chci nějaké vyjádření, z tamní školy, že OBA studujete. A chci každý den sms nebo zavolání, že žijete, máte co jíst a máte peníze." „Děkuju!" Skočím mu kolem krku a on se konečně začne smát.

Ukazujeme fotky bytu, Zayn ráno volal makléřce, souhlasí, že si na nás v sobotu udělá čas, letenky rezervuje ještě teď...
Druhý den ráno, v doprovodu mého táty docházíme do školy, kde táta podepisuje papír za mě o tom, že ukončuji studium na zdejší škole a Zayn si tahá na chodbu Harryho a Liama. Na rychlo jim oznamuje, naše plány. Setkáváme se s častečným nepochopením a rozhořčením, že neuděláme ani rozlučku, ale je to vše na rychlo. Je středa, v pátek v noci letíme...

Táta mě nutí, jít se rozloučit s Jay. Stejně si tam půjdu ještě pro věci... Zayn nahoře balí, co chci a já jsem s Jay dole. Chvíli trvá, než mě obejme, ale popřeje mi štěstí a na dotaz, jestli by to neměl vědět i Louis, vrtím záporně hlavou. Zakázala jsem tátovi prozradit, kde v NY budeme konkrétně bydlet. Fizz brečí, holčičky mě odmítají pustit, jen Lottie je pořád jako z kamene. Nechávám ji být a vracím se k Zaynovi. Upřímně jsem ráda, když jsem znovu u něj a jeho rodičů.

Na letiště nás vyprovází jeho rodina, táta a brácha. Brácha se stihl pozvat na návštěvu, samozřejmě, až si všechno zařídíme... Divím se, že to jde všechno tak lehce. Jeden by v tom hledal nějaký háček, ale já ne. Tedy, snažím se o to.
Loučení, slzy... A mizíme na odbavení. O necelých třináct hodin později, vycházíme z letištní haly na letišti J. F. Kennedyho.

Chvíli bloudíme, hledáme hotel a naprosto unavení a zničení, míříme na místo setkání s realitní makléřkou. Je to usměvavá, postarší dáma v kostýmku, která je silně překvapená. Pak se přiznává, že podle hlasu čekala, že mluví s dospělým mužem a ne s mladým chlapcem.
Rovnou na místě začne s omluvou. Majitel bytu se na poslední chvíli rozhodl stáhnout byt z pronájmu, ona však našla další alternativu. Je to o několik bloků dál, ale myslí si, že byt by se nám mohl líbit. Je dvoupodlažní, cena je maličko vyšší, ale za prohlídku nic nedáme a když se nám nebude líbit, zkusí najít něco dalšího v nejbližších dnech.

Dovedla nás k domu, který už svým vzezřením připomínal, že tam bydlí zazobanci. Nelíbilo se mi to, ale samotný byt mě učaroval. Stála jsem na posledním schodku, na jehož podlaží se nacházela ložnice a fascinovaně pozorovala ten výhled. Zayn se mi postavila za záda a pevně objal. „Je to tu hezké." „Ale drahé." „Jen o pár dolarů." „Hm..." „Záleží na tobě, ano nebo ne? Já souhlasím."

Dvě minuty na to, se Zayn sklání nad stolem a podepisuje smlouvu o převzetí...

*****************************************************************************
4 kapitolky do konce...