Malik vs. Tomlinson

~59~

„Zdrž se laskavě, těchto projevů. Je to moje dcera!" „Sorry." Jen mu věnuju pohled. Omluví se mi očima a bez dalších řečí, si napálí cigaretu. Táta to sleduje s kritickým pohledem, a Zayn z milosti, otevře aspoň okno.

„Dobře, takže škola...?" „Přemýšlím, jak ti to shrnout... Prostě... Dal mi pusu u nás doma a já ho nemohla dostat z hlavy. Byla úplně jiná, než od Louise... Vztah s ním byl hezký, ale časem... Bylo to jen o sexu, nezajímalo ho, jestli chci. Občas byly vážně momenty, kdy jsem sama chtěla, ale ve většině případů, jsem mu sloužila jako živá loutka. Se Zaynem, pak ve škole, jsme zmizeli... Byli jsme spolu, protože nás volala profesorka, která po nás chtěla nějakou práci. Měli jsme pak čas a šli na hřiště. Povídali jsme si no a... Najednou se líbali a já do toho spadla úplně. On si začal pak s El, já trávila čas s Louisem a stejně nemohla Zayna dostat z hlavy... Pak mě Zayn, no, rádoby přepadl, u skříněk a skončila jsem u něj. A vyspala se s ním... Já vím, že jsem všechno pokazila ale... Co Jay?"

„Abych si to ujasnil, tys začal chodit s El, kvůli tomu, žes nemohl mít Nath?" „Jo." „Ubohost." „Já vím." Táta semkl rty a propaloval ho pohledem. Asi ho stále i žralo to, že mu mladej kluk dal pěstí. Měl tam hezkou modřinu...
„Dobře a ty, jsi Zayna odmítala, ale zjevně jsi po něm toužila." „Jo." „Ježiši Kriste! Ty jsi ukázkový příklad toho, že ženský neví, co chtějí! Tos mu nemohla rovnou omlátit o hlavu, že se chová jako pako a donutit ho, se změnit a být s ním. Místo toho, aby ses tahala s Louisem?!" „To je docela trefné shrnutí." „Ty drž hubu!" Štěkl táta po Zaynovi a ten se pobaveně uškrnul. „No... Mohla." „Nathalie...!" „Co Jay?" „Ječeli jsme na sebe asi hodinu. Lottie prodělala hysterický záchvat, druhý se dostavil ve chvíli, kdy Niall vyběhl za mnou, že jede se mnou." „Jede s tebou?" „Jsme na hotelu... Nemohl jsem tam zůstat. Z Louise jsem málem vymlátil duši. Za to, co chtěl udělat a co udělal. Niall s ním taky má nevyřízené účty." Očima se mi zapíchne na pravou polovinu tváře, kde mám modřinu.

„Půjdete od sebe?" „Nechci. Ale je mi jasné, že ty a Louis nebudete teď chtít bydlet v jednom domě a ani to po tobě nechci. Ale nemůžeš u Zayna bydlet..." „Může. Naši s tím problém nemají." „Ale já ano, Zayne. Nebudeš ji vydržovat." „Nikoho nevydržuju." „Zayne, tohle s tebou opravdu řešit nebudu. Nath, vem si, co tu máš. Vezmu tě na hotel." „Ne." „Prosím?" „Chci být tady se Zaynem." „Nathalie!" „Tati, nezlob se. Ale já chci být tady. Nebudu na hotelu a doma taky ne." „A co jako budeš dělat?! Budeš žít tady napořád?!" „Teď nežiju budoucností. Nech to být... Když změním názor, zavolám ti."

Zklamaně odchází a u dveří si zavolá Zayna. Něco mu říká, on přikyvuje a táta mizí.

„Co ti chtěl?" „Jen, ať na tebe dám pozor a vnutil mi tohle, prý na týden. Nechci to. Ani naši to nebudou chtít. Nech si to." Zaraženě hledím na několik bankovek. „Co já s tím?" „Kapesný?" Uchechtne se a přitáhne mě k sobě. „Nechci je. Má pravdu... Je to vydržování. Dej to mamce. Jeden dost velkej nákup z toho udělá. Sním za dva." Nesouhlasně se mračí a nakonec dávám peníze Trish já.

Bylo krátce po čtvrté a on, unavený a zborcený potem usnul. Já se jen převalovala a v duchu zvažovala, co udělám. Irsko, škola, tety, pryč od Louise, daleko od Zayna. Doncaster, Zayn, Louis, rodina, škola... Začínala jsem si malovat třetí možnost. Pryč i se Zaynem. Třeba by souhlasil. Jenže... Jsme mladí, jeho rodiče budou určitě proti, nemluvě o tom, že už slyším tátu: „To nemyslíš vážně! S ním?! Pryč?! Společné bydlení?! Na to zapomeň!" S tímhle určitě souhlasit nebude...

„Dobrý den." „Ahoj." Usmívala se na mě Trisha, když jsem zaslechla auto a šla ji a Yaserovi pomoct, vynosit nákup. Holky byly nevím kde a já toho využila. Pomáhala jsem už v kuchyni vybalit nákup a těkala po ní pohledem. Byla samý úsměv, laškovala s Yaserem a bavili se, jakoby nic.

„Co je to?" „Byl tu táta... Prý na týden... Já to nechci, tak si to vemte." „Jsi normální? Nevezmu si to." „Ale jo. Uděláte z toho nákup, nebo přidejte k něčemu, co potřebujete zaplatit. Nemůžete mě živit, jen tak... Nemám něco udělat? Uklidit, vysát, umýt podlahy...?" Nechápavě na mě zírala a vrtěla hlavou. „Fakt nic? Je mi to hloupé!" „No... Budu chystat oběd. Sice pozdní, ale... Pomůžeš mi?" „Jo, moc ráda. Co mám dělat?"