Malik vs. Tomlinson

~60~

Louis

„Vztah s ním... No... Nemám ho s čím porovnat." „Byl první? Ve všem?" Zrudne a kývne. Pustila mě a schovala ruce do kapes kabátku. „Ale líbilo se mi to... Všechno. Byl hodný, nechoval se tak, jak ho znají lidi na škole." „Jo... Zayn má hodně tváří." „Promiň." „To je dobrý, nejsem sám, kdo byl zrazen." Znovu ji chytím za ruku a přitáhnu ji k sobě. Plaše na mě pohlédne a já si detailně prohlížím její tvář. „Víš, nechápu, jak tě mohl podvést. Jsi tak nevinná." „Možná právě proto, nejsem zrovna typ holky, co se moc projevuje." „Jak to myslíš?" „Myslím veřejně... S ním... No asi mu lezlo krkem, když jsem mu opakovala, že ho miluju. Někdy mi to tak přišlo." „A jindy?" „Jindy mi to říkal sám. Jen by mě nikdy nenapadlo, že mě podvede a když už, tak s Nath... Ji to nikdy neodpustím." „Jemu ano?" „Nevím. Asi ne... Ale u ní ta zrada bolí víc. Pomohla mi, začlenila mě mezi vás a pak udělá toto."

Otřu ji další slzičky a chytím ji za bradu. Věnuje mi opět pohled, plaché srny a vyděšeně se ptá, co chci dělat. Jen zavrtím hlavou, ať mlčí a dotknu se jejích rtíků svými. Po pár sekundách šoku začne spolupracovat. Drží mě kolem krku, staví se na špičky a tiskne se ke mně. Svírám ji silou kolem pasu a zahřívám její promrzlé tělíčko. Vyšla si dost na lehko, ten kabátek ji nemá šanci zahřát.

„Co jít do tepla?" „Můžeme ke mně." „Mamka?" „Je v práci, a i kdyby, nevadilo by ji to." „Ona Zayna nezná?" „Nikdy se nepotkali." Zašeptá a za ruku mě vede zpět do města. Celou cestu mlčíme a když promluvíme, vyhýbáme se řeči o tom, co se tam, v polích stalo.

„Chceš něco?" „Jo, čaj třeba." Prohlížím si její pokojík a neujde mi, zmuchlané cosi v koši. Je to snímek z polaroidu se Zaynem. Nad jeho obličejem se ušklíbnu a zmuchlám fotku důkladněji.

Sedíme na posteli, popíjíme čaj a mlčíme.

„Promiň." „Za co?" Nemohl jsem to vydržet a vyhrkl první věc, co mě napadla. „Za tu pusu... Asi se to nehodilo." „Bylo to hezký, nezlobím se." „Ne?" „Ne. Líbáš jinak, než on... Hezčeji." Zacukají mi koutky. Jestlipak si tohle říká i Nathalie, nebo ji jeho rty vyhovují. Děvka!
„Myslíš na Nathalii?" „Proč?" „Mračíš se..." Škubne ramenem a položí hrníček na stolek vedle postele. „Nemysli na ni. Je to zbytečné. Ona se ti stejně nevrátí." „Jo, já vím... Teď jsem asi rád, že se na mě vykašlala." Hladím El po tváři a ona slastně přivírá oči. „Vážně?" „Jo, jen doufám, že Bobby neodejde od mámy, ale upřímně netuším, kde budu bydlet. Odmítám být s ní, pod jednou střechou." „Můžeš zůstat pár dní klidně tady. Mamce to vadit nebude." Souhlasím a stáhnu ji do peřin. Dívá se mi do očí, má v nich cosi, jako pokoru a když ji letmo políbím, zavře oči a znovu mi omotá ruce kolem krku.

Strávím u ní noc. Je slušná, naplněná jen dlouhými rozhovory. Povídáme si znovu o všem a ty dva neřešíme. Tedy, ne nahlas. Utápím se v myšlenkách, co Nathalie u Zayna dělá. Jestli jim to vydrží, jestli ji za chvíli nevymění, nebo ona jeho. S úšklebkem si vybavím jeho tvář, když se tam objevil. Přijít o sekundu později... Udělal bych to a nelitoval bych... Ne, určitě bych nelitoval!

Vodopád jejich slov utichne, usnula. Držela mě za ruku a na tváři se ji leskly slzičky. Zjevně sama využila situace, kdy se já díval do stropu a ačkoliv povídala cosi, byla myšlenkami u Zayna...
Otřu ji slané cestičky a otočím se k ní na bok. Zhasnu lampičku a s pokusem o usnutí, se dívám na siluetu jejího těla...