Malik vs. Tomlinson

~44~

Nathalie

Po návratu domů, jsem se zavřela znovu v koupelně. Louis se mě chvíli snažil přesvědčit, ať ho pustím, ale nakonec to vzdal a šel otravovat Lottie s Niallem. Fizz, jsem pak zjistila, měla být u Gemmy. Hm, Gemma... Krycí jméno pro Harryho. To by asi táta nerozdýchal. Už teď jsem uvažovala, jak by se tvářil, kdybych mu řekla, že se s Louim rozcházím. „Já vám to říkal!" Projel mi v hlavě jeho hlas... Jojo, oblíbená věta. Beztak by mi ji omlátil o hlavu.

„Nathalie! Už jste se Zaynem probírali ten transparent?" Zastavuje mě čtrnáct dní na to profesorka. Vytřeštím na ni oči a nechytám se, co po mně chce. „Transparent?" Zopakuje znovu a já se omlouvám. „Vypadlo nám to z hlavy... Měli... Měli jsme nějak problémy. Uděláme návrhy a pošleme vám je. Nebo, spíš asi doneseme." „Dobře, pak to nebudete muset alespoň hrotit." Mrkne Switch a zmizí za rohem.

Čekám ještě další týden. Zayn mi nenapsal, tak jeho asi nepotkala...

Žasnu nad tím, jak se mi povedlo se mu vyhýbat. Horší to bylo s El... Mizela za ním o přestávkách a měla šílenou potřebu se svěřovat se vším, co se jeho osoby týkalo. Jen sebezáchovný pud, mě nutil držet jazyk za zuby a nerozebírat to, že on prostě dokonale líbá... Co z ní ale nevypadlo, bylo, jestli spolu spali... Ta nevědomost mě sžírala a já se ji den co den snažila potlačit.

Netrpělivě čekám, jestli mi Zayn zvedne telefon. Přešlapuju u něj před domem, kde se nehne ani záclonka. Asi je jeho rodina pryč...

„Ahoj?" Zavibruje mi do ucha rozepsalý hlas. „Ahoj... Neruším?" Srdíčko mi buší. Co když spal... S El? „Jasně že ne. Děje se něco?" „Zapomněli jsme na ten transparent... Switch si mě odchytila..." „Ty vole... Eh, kde jsi? Mám dojít do školy?" „Ty jsi doma?" „Jo, není mi hej. Rýmečka, umírám." Vyprsknu smíchy a on se přidá. „Stojím u tebe před domem..." „Co?! Vydrž, hned jsem dole." „Ok." Projdu brankou a než dojdu ke dveřím tak se otevírají. Přivítá mě jen v teplákách, s holou, potem orosenou hrudí.

„Ty vypadáš hrozně." „Za to ty jsi krásnější." Ustoupí a nechá mě projít. „Nenecháme to na jindy? Nebo něco načmárám a jen ti to donesu... Ať na to mrkneš. Měl bys ležet." Dělá nám čaj a trhá rameny. „Stejně budu muset vstát." „Proč?" „Naši jsou na relaxačním pobytu, starší ségra se školou ve Skotsku a já mám ty dva mladší pošuky na starost. Měl bych začít dělat oběd." „Ty vaříš?" Vybuchnu smíchy a on se uraženě otočí. „Představ si, že něco zvládám." Zamává archem receptů. „Mamka byla důkladná. Měla naivní představu, že budu i po večerech péct, jako ona." S dalším záchvatem smíchu si pročítám recepty a rovnou dostanu na jeden chuť.

„Hele, ale tohle vypadá fakt dobře." Kramařím po kuchyni a hledám suroviny. Pobaveně mě sleduje a když se dotazuje, jestli to teda udělám, souhlasně kývám.

„A na oběd má být co?" Těstoviny a kuřecí maso. Salát no..." „Fajn, v kolik přijdou?" „Za hodinu." „Okey. Jdi si lehnout, uvařím to." „Cože?" „Jdi si lehnout... Jen to z tebe teče. Donesu ti za chvilku i další čaj a prášek. Mazej." Nakrčí ret a pohladí mě po tváři. „Je to pár týdnů a mám pocit, že jsem tě neviděl měsíce..." Odejde a já se zhostím role kuchaře...

Maso se dusí, těstoviny vaří, skořicoví šneci se pečou, čaj pro něj vychladl... Hledám něco na sražení teploty... Vyhrabu cosi a v patře mířím do otevřených dveří.
Spí na břiše, je celý opocený a zjevně se mu ani nedýchá dobře. „Zaynie?" Zamručí ze spánku a po dalších slovech, se probere. „Jak dlouho?" „Pár minut. Úplně hoříš. Kde je teploměr?" „Na stolku..." Najdu ho na zemi a zatímco se on měří, já letím do kuchyně vše zkontrolovat.

„Kolik?" „Třicet devět." „Umřu?" Vybuchnu smíchy a i jemu zacukají koutky. Spolkne prášek, a když chci jít dolů, odmítá mě pustit. Drží mě za nohu a vrtí hlavou. „Vrátím se, ano? Ale jestli nechceš, aby se vše spálilo..." „Já hlad nemám, já nic nechci. A holkám řekni, že jestli budou dělat bugr, tak je zabiju." Obrátí se znovu na břicho a než vyjdu na chodbu, tak spí.

„Ahoj..." Stojím mezi dveřmi kuchyně a nejistě si prohlížím tváře těch rádoby pošuků. Waliyha i Safaa na mě nechápavě koukají a dotazují se, kde mají bráchu.

„Není mu moc dobře. Prosí vás, jestli můžete být potichu. Jídlo máte na stole, v míse jsou vyskládaní šneci... Udělejte si úkoly... No a... To, co by vám jinak nakázal Zayn.
„Ty jsi Lucy nebo Chloe?" „Cože?" „Ale nic... Co je na oběd? Těstoviny a maso?" Kývám a ta nejmenší se kolem protáhne a sedá ke stolu. Waliyha se pousměje, trhne rameny a následuje ji.

„Já nechci." Mručí, když přijdu nahoru. Nespí a odmítá otevřít pusu. „Něco musíš." „Nechci! Nath, já fakt nemám hlad." „Ani kvůli mně?" „Vydíráš." Pozvedne obočí a konečně otevře pusu. 

*****************************************************
Pro dnešek asi poslední. Už mi to nemyslí... Viděla bych to na film a učeníčko, mučeníčko =D