Malik vs. Tomlinson

~64~

Zayn

„Proč jsi mi o tom neřekl?" Pročítala si papír už asi potřetí. „Nevěděl jsem, jestli to vyjde. Nechtěl jsem plašit dopředu... Teď tu jistotu ale máme." My?" „Jo, my. Bez tebe to neudělám a nepůjdu tam. Můžu to zrušit. Byl to jen návrh, jak vypadnout odtud a začít jiný život. Vytvoříme si tam domov, zvládneme to... Zkoušel jsem i Irsko, ale napsali mi, že nemají zájem. A tohle je dost známej podnik... Když se mnou budou spokojení, přijdeme si na pěkný peníze. Nešel bych tam, kdybych neměl tohle zajištěný, ale můžeme to takhle zvládnout. Vystudovat tam a časem si najdu i normální práci." „Tohle není normální práce?" „Myslím, že tvýmu tátovi se to líbit nebude a našim taky ne. Berou to jen jako štěk."
„Všechno tady opustíš? Kvůli mně?" „Čím ti mám dokázat, že mi za to stojíš?" „Přijdeš o všechno." „Ne, nepřijdu. Tebe budu mít u sebe a sem můžeme kdykoliv. Uvidíš, že se budeme mít hezky. Zvládneme to. Spolu jo."

„Ty práci zajištěnou máš, co já? Budeš mě živit, než si něco najdu? Víš, že to nechci." „Tak trošku, jsem zapsal i tebe." „Tak trošku? Zapsal? Jak to myslíš?" „Poslal jsem tvoje fotky, co jsem vyfotil. Líbíš se jim, chtějí tě jako modelku." „Cože?!" „Byla bys jen můj model! To jsem dal jako hlavní podmínku. Sám bych tě i fotil." „Počkej, počkej. Byl to vždy jen fix. Hodláš ze mě udělat svou pracovní plochu přímo?" „Ne! Oni to ví a líbí se jim to. Chtějí ale ty návrhy na holčičím těle. Pořád by to byl jen fix, netetoval bych tě... Vytetuju ti jen to, co budeš chtít a na čem se domluvíme. Ale já jako tatér plus tvůj plat z focení a časáků, kam by tvoje fotky putovali... Do začátku by to bylo dobrý. Nenechám tě to dělat dlouho a nikdy to nebude část těla, která patří jen mně."

„Takže," Zhluboka se nadechne. „Kdy?" „Příští týden." „Musíme to nějak doma oznámit." „Jo, asi by nebylo na škodu pozvat tátu... Ať jim to řekneme naráz. Jestli to ale nechceš, nemusíme to dělat. Můžeme najít jinou alternativu." „Nechci už nic hledat. Jsem ráda, žes to udělal. Aniž bys mi to řekl... Asi bych jinak nesouhlasila." Rozepne mi bundu a schová mi tvář do mikiny. „Jen mi něco slib." „Cokoliv." „Že všechno zvládneme." „Všechno společně zvládneme. Slibuju, že život tam, bude super. Zařídím to." Kývá a krade mi polibky.

Na stole leží vzkaz. Máma jede na kafe za kámoškou, táta má firemní večírek a my se máme postarat o holky. Doniya taky nebude doma, a Waliyha domem jen proletí. Že bude spát u nějaké kámošky. Ve výsledku máme jen prcka, který nás stihne vytočit mezi dveřma.

„Lucy ho neměla kam dát, tak jsem se nabídla, že ho do pondělí pohlídám." „A proč ti nedala klec?!" Polykal jsem nadávky a naháněl potkana po obyváku. Nathalie stála na stole a odmítala slézt. „Řekla jsem, že máme po křečkovi." „Kdesi ve sklepě! Fakt se těším, až ji budu hledat." „Zaynee, promiň." „Zlato, víš, že mně to nevadí, ale mámu trefí, nemluvě o Nath-" Hysterický jekot. Nathalie couve po stole, přes desku běží potkan a zatímco on mizí, pod komodou, já se můžu přizabít, abych Nath chytil. „Okamžitě ho chyť!" Znovu se na mě pověsí, když ji postavím na zem. „Nikam nechoď a zkus ho chytit, hned jsem zpět." Houknu po ségře a dál se nechám škrtit.

„Ty jsi hrdinka." „Je to hnusný!" „Ale no tak. Má to jen dlouhej ocas, ten mám i já." „Pako!" Ušklíbne se v patře mě pustí, nečekaně se zavře v pokoji a já jdu opět lovit.

Když toho smrada konečně po další hodině chytím, zavřu ho – chudáka – do maxi zavařovací sklenice a jdu hledat klec. Nathalie se ukáže dole až ve chvíli, kdy je potkan v kleci a v ségřině pokoji.

„Uděláte se mnou úkoly?" „Až později. Musíme něco vyřešit." „Ok. Já si sem vezmu Arnieho, jo?" „Ne!!!" Mnu si ucho a nesouhlasně vrtím hlavou. „Hraj si s ním v pokoji a dávej pozor, ať ti někam nevleze nebo nezdrhne. Po baráku ho lovit nebudu!" Safaa zmizí a já se natahuju po notebooku. „Takhle to vypadá. Hledal jsem už byty, zaujal mě tenhle." „Jak dlouho jsi to plánoval?" „Ode dne, kdys řekla, že ještě nevíš, co bude. Nepustím tě do Irska. Nepustím tě samotnou... Kdyby to Irsko vyšlo, odjedu tam s tebou, ale tohle... Není to špatný místo." „Není." Zaculí se a věnuje mi pusu. „Jsou tam fotky? Je sice hezký, že vím, jak dům vypadá z ulice, ale chtěla bych vidět konkrétní byt."

Z očí ji plápolá nadšení. Vědomí, že jsem neudělal chybu a pustil se do toho, mě těší. Teď už zbývá, jen to oznámit doma. Budou proti, to vím, už teď, ale tohle si vydupu. A víc než rodičů, se bojím Bobbyho...