Malik vs. Tomlinson

~55~

Předem říkám, neukamenujte mě! =D =D
************************************************************

Zayn

„Kde to jsme?" „Nedívala ses na tabule?" „To bylo to poslední, co mě zajímalo." Chytí mě za ruku a já ji vedu přes kamenný dvůr, k jedněm z mnoha dveří. „V Rotherhamu. Říkal jsem, že mám lepší místo, než je škola." Odemknu a nechám ji vstoupit jako první. Vidět její udivený obličej, je něco dokonalého. Prsty přejíždí přes kožené lehátko, vzápětí se probírá hromadou strojků a barev.

„Vážně mi to uděláš?" „Formuluj přesně." Pohoršeně na mě zamrká a vyhoupne se na lehátko. „Moc to bolí?" „Nemůžu to moc ovlivnit. Bude záležet na tom, jak moc jsi citlivá. Jediný co můžu, tak dělat přestávky." „Normálně je neděláš?" „Dělám, ale ne moc časté. Ale tebe trápit nebudu, i kdybych ti to měl tetovat měsíc. Když jsi spala, tak jsem to nakreslil, co ty na to?"
„Měla jsem jinou představu." „Já taky, původně, jak jsem to řekl. Ale tohle se mi zalíbilo nakonec víc. Nelíbí se ti?" „Líbí a moc. Ale co když budu brečet?" „Tak tě budu utěšovat. Ale nemusíš to dělat, nenutím tě." „Kam to bolí nejvíc?" „Na kosti. Lopatky a tak..." „Takže žebra..." „Nemusíš se do toho nutit. Nevzal jsem tě sem za účelem, že odtud odejdeš s kérkou."
Přetáhne si tričko přes hlavu a sundá, na moje kývnutí i podprsenku. „Dělej, než si to rozmyslím." S úšklebkem ji vysadím zpět na lehátko, položí se, hrudník se ji překotně zvedá a já začínám tetovat.

Syká, z koutků ji tečou slzičky, ale jinak drží statečně. Na svůj vkus, dělám příliš mnoho přestávek... S vděkem se na mě pokaždé podívá a já ji konejším polibky.
Zhruba po dvou hodinách, mám zrovna půlku... „Můžeme to dodělat jindy, počká to." „Ne, teď." „Nechceš si odpočinout?" „Přestávky stačí." „Okey."

Když skončím, je něco po třetí odpoledne. Měli bychom se vrátit...

„Líbí?" Nakrucuje se před zrcadlem, otírá si poslední slzičky a horlivě kývá hlavou. „Jen ti to pak obtáhnu, za pár dní..." „A tohle místo nic?" Laškovně se usměje a přejede si prstem přes prso. „Chceš rovnou další?" Se smíchem si ji přitáhnu do náruče...

„Co je tohle?" „Taková... Něco jak mastička, na podrážděnou kůži. Dám ti ji domů, budeš si to tím mazat, jasné?" „Jak dlouho?" „Pár dní, neboj, dohlídnu, aby bylo všechno okey."

„Bojím se." Nechal jsem motorku o blok dál, než byl její dům a kousek ji doprovázel. „Já taky. Ale neboj, vyřešíme to. Nenechám si tě vzít, když jsi konečně moje." Přitáhnu si ji do náruče. „Budeš mít mobil u sebe? Kdyby něco..." „Jistě. Stačí napsat, že je nějakej problém a budu tady."

„Zayne?" „Mm?" „Miluju tě." Mrkne a vytáhne se na špičky. „Miluju tě." Zamumlu ji do úst a s nevolí se dívám, jak mizí...

Nathalie

S bušícím srdcem odemykám a protahuju se domů. Bok mě šíleně bolí, i pouhý tlak trička na něm, způsobuje bolestivé záškuby. V kapse bundy mám ukrytou mastičku a s nejistotou jdu dál do domu.

„Ale, ale! Jsem netušil, že ty a Doniya jste kámošky! Jsi ji vyměnila za El?" „Niallere!" „Co se lekáš? Černé svědomí?" „Jasně."

„Nathalie!" „Tati... Ahoj." „Mladá dámo, co to mělo znamenat?! Žádná zpráva, kde jsi, ani ň! To bylo naposledy, rozumíš?! Víš, že u kamarádek můžeš přespávat, ale prvně to aspoň oznámíš! Louis měl málem infarkt a my s mámou taky." „Omlouvám se. Můžu jít?" „Jistě." Konečně mě pustil ze sevření a cestou do pokoje jsem polykala slzy. To stisknutí bolelo...