Malik vs. Tomlinson

~17~

Seděli jsme u mě, preventivně zamknuté. Stěží jsem se sama vzpamatovávala ze šoku, který mi Louis způsobil a ještě hůř se mi uklidňovala Lottie. Co by se stalo, kdyby se tam neukázala? Udělal by to? Prostě... Jen tak, jen proto, že on to chtěl? Při té představě jsem se otřásla. Lhala bych, kdyby se mi TA myšlenka nevkradla do mysli, ale... Vyspat se s ním za takových okolností a v jeho náladě? Debil!

„Co chceš, abych ti řekla?" „Vysvětlení, proč tě Louis málem znásilnil!" vydechla šokovaně. Nebude mi líp, když se ji tak nějak svěřím?

„Ehm," odkašlala jsem si a nervózně se zavrtěla. „Tak trošku jsem se s Louisem líbala." „Tak trošku?!" „Trošku víc... Nevím, co mezi náma je a-" „Jak jako mezi váma je?!" „Já nevím! Prostě jeden den jsme byli venku, a líbali se. A pak nějak... Já fakt nevím." „Ježiši! Co naši?" „Myslíš, že to ví?" „Ne?" „Ne! A nechci, aby to věděli! Ani tohle... Neřekneš to?" Zavrtěla hlavou. „Víš, já mám, eh, jaksi podobné tajemství." „Uh?" „Niall..." „Děláš si srandu?" „Ne." „Jak dlouho?" „Ten den, co zjistil to s tou šikanou. Jak jsme se byli projet... Netuším, jak se to stalo, ale bylo to pěkný." Uculila se spokojeně. „Um, no okey. Máš moje požehnání, hlavně ať vás někdo nenačape, sice nejsme rodina jako taková, ale nevím, jestli by tohle náš táta přežil." „A Louis?" „To si s ním vyřeším sama. Ale dám mu to nějak sežrat." „Jestli budeš chtít pomoct, dej vědět." Usnuly jsme spolu v posteli a ráno, než se vzbudil zbytek, odběhla k Niallovi.

Zavčas jsem si zabrala koupelnu. Z pokoje Nialla jsem slyšela tichý smích a bez klepání vrazila k Louisovi. Měla jsem skoro hodinu ještě čas. V pokoji byl smrad, jako v pavilonu opic. Bez nějaké jemnosti jsem trhla záclonou a otevřela okno. Z postele se ozvalo zamručení, osoba si přetáhla peřinu přes hlavu a vztekala se, ať to okno zavřu a nedělám melu.

„Máš kocovinku?" „Nathalieee!" „To je dobře, debile!" strhla jsem z něj peřinu a do obličeje mu chrstla kýbl ledové vody. Zaječel, jako bych ho vraždila a vyskakoval z postele. „Za co?!" „Za co? Ty si to nepamatuješ?" „Co si mám pamatovat?" znejistěl a vrávoravě zamířil ke komodě, kde měl spodní prádlo. Ukázal mi zadek, otočila jsem a škubla sebou, když mě objal kolem pasu a políbil na rameno. „Jestli jsme spolu spali, tak jsem kurva nasraný, že si to nepamatuju." S úsměvem jsem se mu obrátila v náručí, ovanul mě stejně jako v noci smrad alkoholu. „Au! Za co?!" „Ty máš pořádný okno, co? Debile!" „Nathi, co se kruci děje?" oddělal si dlaň z tváře, svítil mu na ní parádní otisk. „Mám chuť vytáhnout telefon a nahrát si, jak se budeš tvářit." „Odpusť si tu jízlivost a řekni, co se stalo."

„Pokusil ses mě znásilnit." Vytřeštil oči a lapl po dechu. „Cože?" Kdyby pohled vraždil, zbyl by z něj už jen prach. S hrůzou v očích poslouchal, co bylo a křečovitě mě svíral v náručí. „A teď, kdy dovolíš, pusť mě." „Nathalie, já se omlouvám. Je mi to moc líto, já nechtěl. Tohle udělat... Nikdy bych si to neodpustil." „Mně je to jedno, tyhle kecy si strč za klobouk. V tomhle neberu to, že za to mohl chlast." „Ale..." „Říkám ti, pusť mě. Jinak budu ječet a vysvětluj si to tátovi, jak chceš." Poraženecky spustil ruce, odstrčila jsem ho a vyrazila ke dveřím. „A mimochodem, viděla to i Lottie." Zbledl, lapl po dechu a já práskla dveřmi.

Louis

Zíral jsem neschopný jediného slova na dveře, které se s hlasitým bouchnutím zavřely. Tiše jsem po dlouhých minutách zaskuhral a svalil se do postele. Snažil jsem si vzpomenout, jenže jediné, co jsem si pamatoval, byli kluci a hospoda. S Niallem jsme pili jako o závod a Liam s Harrym to nesouhlasně pozorovali. Zayn s námi držel krok a sváděl holky, které se tam objevily. Nejraději bych si nafackoval. Cítil jsem se pod psa a netušil, kdy a jestli vůbec mi to Nathalie odpustí.

Zoufale jsem začal přecházet po pokoji. Co kdybych ji opravdu znásilnil? Co by bylo pak?... Marně jsem se snažil podobné otázky vypustit, ale nešlo to. Vracely se jako bumerang, jen pokaždé s jinou razancí. Pod ledovou vodou se snažil probrat, snědl pár prášků od bolesti hlavy a scházel dolů. Tam už byla máma a chystala snídani, postupně jsme se sešli. Lottie mě sjela tvrdým pohledem a i s Nath si odešla sednout do chladnějšího rána na zahradu.

„Pamatuješ si něco?" sykl Niall, držel se za čelo a s ublíženým výrazem pozoroval dvojčata, jak ječí na druhém konci stolu a přetahují se o krabici cereálií. Bobby pomáhal mámě a stejně jako ona, třískali nádobím víc, než bylo nutné. Krutá daň za chlast...

„Ne, jen tu hospodu." „Já ještě, že když jsme přišli domů, Nathalie ti pomáhala do pokoje..." „To cos viděl," sykl jsem tiše. Bobby mi na stůl hodil míchaný vajíčka. „Byl jsem jen překvapený, nic víc. Nehodlám ti kvůli tomu rozbít hubu, pokud ji teda neublížíš." „Bereš to dost s klidem." „Ehm, jak to jen říct..." podíval se na Lottie, přes sklo se na něj usmála a zase se zahleděla na Nath. O něčem se bavili a já byl pro ni jen vzduch. „Lottie?" „Jo." „Je ti jasný, že jestli se to proflákne, tak nás Bobby vykastruje? Tohle totiž nepochopí. Jednou jsme rodina, tak rodina se vším všudy." „Tak se musíme snažit, aby se to neprofláklo, minimálně ne teď."