Malik vs. Tomlinson

~94~

Nathalie

„Věci, jsem nechal zaslat do domu... Problém je, že je nemá kdo převzít. Řekneme to našim už teď, nebo se prvně zařídíme, a pak je tam třeba pozveme?" Pomáhal mi Zayn s obědem. Trisha i Yaser postupně volali, že budou kolem třetí doma, jestli bych něco nepřipravila. Safaa dorazila krátce po dvanácté hodině a bylo ji zas všude plno. Opět tu měla toho potkana, který opět zdrhl a Zayn jej naháněl po kuchyni.
Teď s ním zmizla nahoru, následovaná Wal, která tam chtěl vzít i Amy, což jsem nedovolila. Ještě ji kousne, nebo něco...
Rozvalovala se na dece, kousek od nás, Barney ji strkal do ruček hračky, asi snaha o aport.

„Víc se mi líbí, prvně se zařídit a pak je pozvat. Jak znám mámu a Jay, budou mit nutkavou touhu, nám to tam organizovat. Upřímně se divím, že se smířili s tím, že si svatbu zařídíme. Zahleděla jsem se na levačku. Zayn chvíli na to, se mnou propletl prsty.

„Tohle je náš život, oni můžou mít řeči, ale stejně si to uděláme po svém." Kývnu na souhlas a on pak volá Liamovi. Ten souhlasí, že nám auto půjčí a nakonec je po Yaserovi druhý, kdo ví o našich plánech a souhlasí, že nám pomůže.

Oběd byl nachystaný a Liam nás něco před druhou vyzvedl. S očima navrch hlavy procházel dům a rozplýval se, že se bude muset uspořádat kolaudační pařba. Od tří nás bombardovali telefonáty Zaynovi rodiče, a teď skoro v šest večer, je to konečně přestalo bavit.

Liama jsme nechali s Amy na dvě hodiny samotné doma. Byl vyděšený a vítal nás s obrovským nadšením. Amy sice celou dobu spala, ale on ležel u ní a poslouchal, jestli dýchá – panická obava, že přestane a umře.
Teď nosil se Zaynem věci z auta, co jsme byli nakoupit.

„Zavoláš své mámě?" „Ty tátovi volat nebudeš?" „Budu doufat, že ho obeznámí no a když ne, tak přece jakože spím u vás doma. A stejně, jsme manželé, může mu být jedno, kde jsem, hlavně když jsem s tebou, ne?" „Liam by si mohl na noc vzít Amy, asi se zamilovala." Střelil po těch dvou, na pohovce po večeři pohledem, a přitáhl mě k sobě. „My se můžeme snažit o miminko." „Nechci sex za účelem vyrábění dětí!" Vrčím mu do tváře, když mi zastrčí dlaň za tepláky a stiskne zadek. „A sex za účelem rozkoše?" „Beru, ale cekni během toho o miminku, a doděláš se sám." Směje se mi do rtů a jemně je kouše.
„Jsi naštvaná?" „Proč?" „Hej vy dva, já vás nechci rušit, ale ona... No potřebuje přebalit." „Tak ji přebal, plínky jsou v tašce na kočárku." Zachytil mě Zayn a odtáhl do předsíně, i když jsem chtěla Liama tohohle ušetřit.

„Proč mám být naštvaná?" „Že chci další dítě." „Ne, nejsem naštvaná, jen překvapená. Prostě jsem nečekala, že budeme mít další hned, i když ho sama chci." Vytáhnu se na špičky a zaháknu mu ruce za krkem. „Ale nechci mít sex, jen proto, aby ses snažil ho udělat. Copak... Ty chceš sex jen za tím účelem?" „Ne. Chci ti dopřávat rozkoš a usínat s tebou v náručí." Kolem očí má vějířky vrásek a až zoufalý, Liamův řev o tom, ať jeden z nás okamžitě dojde, nás donutí se od sebe odtrhnout.

„Napsal jsem domů, že jsme s Liamem a všichni přespíme na hotelu." Šeptal mi do ucha, asi ve tři ráno. „To brzo." „Zapomněl jsem. I ty." Objal mě a rozhlédl se po ložnici. „Ten výhled, kdy nás ráno budilo slunce a večer, jsme mohli sledovat západ slunce... Bude mi to chybět." „Třeba se tam jednou vrátíme. Ale chci naše děti vychovávat tady. Aspoň zatím." Mumlu už z polospánku a když mě znovu pevně stiskne, usnu.

Za pomoci Liama, jsme se do týdne mohli přestěhovat. Pobrali jsme si z domů od rodičů, co jsme chtěli, a jednoho rána, když rodiče Zayna odjeli do práce a holky do školy, vyrazili jsme i my.

Amy ležela spokojeně na dece v obyváku, který sousedil s kuchyní, dalo se odtud vyjít na zahradu, kde momentálně stál Zayn a se skousnutým rtem zvažoval, jak ji upraví.
Liam žvanil s Gemmou a já uvažovala nad tím, jak tohle naši přijmou. Asi budou rádi, ale... No kdo ví. Beztak si vyslechneme hromadu výčitek, že jsme měli říct něco hned.

Zayn se pak zavřel v pokoji, naproti ložnici. Bude tam pokoj pro Amy, až trošku povyroste, tak bude trávit noci tam.
Liam si s ní začal hrát a já tiše utekla.

Zayn si pobrukoval nějakou písničku a natíral stěny barvou. „Nechceš pomoct?" „Záleží, s čím mi chceš pomoct." Obrátil se a pobaveně se usmíval. „V noci jsi usnula, pěkně tvrdě." „Katastrofa, co? Musel sis vystačit sám?" „Právě že ne, nakonec jsem usnul taky." Drze se usmíval a přibližoval se. „Jak dlouho, zvládne být s Amy sám, co? Využijeme toho?" „Počkej, popřemýšlím." Za zády mě zastudila chladná zeď a s doufáním, že ještě tuhle nenatíral, jsem se o ní opřela víc. Dlaně mi položil vedle hlavy a sklonil se. „Takže?" „Vem si, co potřebuješ." „Spíš, co potřebujeme, zlato..."