Malik vs. Tomlinson

~41~

Mám takový dojem že s tímto tempem, se za chvíli přiblížím opravdu ke konci této povídky =D =D 

*************************

Nathalie

Zbaběle jsem Louise vyhnala a vymluvila se na učení. Dožadoval se polibků a mně to najednou nešlo. Jeho a Zaynovi rty... To se nedalo srovnat. Než aby vycítil, že se mi to příčí, tak si raději budu číst zápisy...

„To jsi rychle zpátky, sotva jsem přečetla dvě strany." Neuplynulo ani deset minut a byl zpět. V očích zvláštní lesk... „Celý dům je prázdný." Povytáhnu obočí a povede se mi usmát. Hlavou mi to šrotuje. Jestli odmítnu... „Ano?" „Hm... Nemáš chuť?" „Na kafe, dvě lžičky jak cukr, tak kafe. Díky lásko." Sešoupnu na zem učivo a gestem mu naznačím, ať jde za mnou. Kdyby tak věděl, jak moc se přemáhám... Cestou sundává triko, zámek lupl...

„Miluju tě!" Vrčí mi do tváře, když mám jeho lokty kolem hlavy a cítím ho v sobě. Opakuju to samé a mám chuť si naliskat. Nelžu mu, tedy, ne doslova. Mám ho ráda, pořád, moc... Ale Zayn mě kompletně rozhodil. Vyhodil mě, ze zajetých kolejí a naboural stabilní hráz...

Automaticky mu zaryju nehty do zad a on zachrčí. Hryže mě do brady, krku, nenasytně cpe jazyk do mých úst...

Hladí mě. Ležím na něj, zabalená v peřině a zpracovávám fakt, že jsem se s ním vyspala, kompletně bez citu. Chce se mi zase brečet. Proklínám Zayna, jeho slova, jeho rty, doteky... Za všechno může jen on!
Jen si to nalhávej dál, kdo mu to oplácel? Hm, vnitřní hlas no... Frustrovaně vydechnu a pomalu z toho začínám bláznit.

„Miluju tě, víš to?" Mumle mi do vlasů. Hlas má protkaný něhou a láskou. Je to skoro hmatatelné... „Ano." Vytáhnu se na něj a vtisknu mu dětskou pusu na rty. „Já tebe taky. Moc."
Tentokrát jsem to já, kdo přebírá iniciativu a začíná. Drží mě za boky, když se na něm pohupuju a hladovým pohledem mapuje moje tělo...

S El se srazím ráno u skříněk. Vymaním se Louimu, že za ním pak zajdu do třídy a jdu za ní. Zuřivě na mě gestikulovala a když jsem přišla, odtáhla mě na první záchody, co jsme potkaly. „Potřebuju pomoct!" „S čím?" „Nalíčíš mě?" „Eh?" „Chci se líbit." „Jasně. V kolik jdete?" „Hned po škole. Večer mi psal..." „Okey. Vypadneme na poslední hodinu. Ale nemyslím si, že to budeme nějak přehánět."
Je jako na pérkách, ani nepostřehne, když se odpojím a vlezu do třídy za kluky. Kluk ze včerejška se na mě podívá a já se pověsím na procházejícího Liama. Se smíchem mě chytí pod koleny a vyhodí si mě na záda výš.

„Už je všechno v pohodě? Včera jsi byla nějaká vznětlivá." „Jasně, Daddy." Posadí mě na jejich lavici. Louis je nevím kde a Zayn akorát dorazil. Na chvíli se zarazí a jen co spatří Liama, nasadí chladnou masku. „Čau Tomlinsonovic." Kývnu na pozdrav a Liam se na nás pobaveně dívá. „Co je?" Nevydrží to Zayn a posadí se.

„Přemýšlím, jestli bys neměl Nath poděkovat. Díky ní máš to rande, nezapomínej." „Co jsem udělal?" „Nemusíš být tak drzej." Ušklíbnu se a periferně na něj pohlédnu. Protočí panenky a když si nás Liam přestane všímat – kuřecí bageta s přetékajícím dresinkem na snídani, je mnohem důležitější – vpíjí se mi do očí. Poklepu na jeho mobil. Pochopí a krátce kývne.

„Ahoj lásko." „Ahoj." Usměju se na Louise, společně s ním dorazil i Nialler a Harry. „Co je?" „Ten hňup se s Fizz asi opravdu tahá! Doprovázel ji do školy." „Tak jim to přej, jsou sladcí." Konejšivě ho objímám a v zádech cítím Zaynův pohled...

Harry si sedá na jeho místo a culí se na mobil... Všichni kolem jsou zamilovaní. Payno nás po tom, co se najedl, začal ignorovat, a taky datluje, jako divý. Nialler snad ani nepostřehl, že stojí v kaluži nějaké minerálky a též drží mobil... Louis mi do ucha spílá na Harryho a co dělá Zayn, netuším. Nevidím na něj.
Zvoní a já za tričko odtahuju bráchu a Harryho do naší třídy...

„Kam jsi zmizela?" „Byla jsem s Louim..." „Aha." Opět sedí El ve tváři úsměv, který prozrazuje, že je těžce mimo. Kdyby Zayn věděl, jak s ní mává a kdyby ona věděla...

"Budeme k sobě upřímní, i teď? Co se týče vztahu mě a Louise a tebe s El?" 
"Kam tím míříš? Co se děje?"
"Spala jsem s Louisem... Vadilo mi to."
"Nelíbilo se ti to?" 
"Já nevím... Nemůžu ho ani políbit. Cítím tebe... Zašlo to moc daleko. Zayne... Co když se to dozví? Dojde mu, že je něco špatně, že se chovám divně." 
"Říct, aby ses chovala normálně, je těžké. A nebudu to říkat... Sám mám co dělat, abych se krotil a nezbláznil se ve chvíli, kdy tě objímá... Bude to dobrý Nath... Máme rozházený hormony po včerejšku. Ale já toho nelituju a litovat nebudu. Litoval bych jen ve chvíli, kdybych to neudělal." 
"Mám pocit, že bude lepší, když se teď nějakou dobu neuvidíme..." Nádech, výdech, celá se zatřesu.
"Víš moc dobře, že to nechci, ale chápu to. Asi to bude lepší... Jen si pamatuj, že když mě budeš chtít vidět, stačí mi napsat."

Už mu neodpovím a začnu poslouchat profesorku, tedy, spíš se o to snažím... 

El se probere až po třech hodinách, kdy nevnímala ani mě ani jeden předmět. Slova chemikáře o tom, že láska je mocná čarodějka a začne popisovat, jak v těle fungují endorfiny, ji proberou. Spařené rajče je oproti ní bledé...

„Tak se k sakru přestaň vrtět! Nebo budeš mít každý oko jiný." Vztekám se o další dvě hodiny později, když jsme zmizely na poslední hodinu a teď, v posledním patře školy, na záchodech s cedulí mimo provoz, se ji snažím vytvořit linky...