Malik vs. Tomlinson

~74~

„Jsi hrozný!" „Jsem jen nadšený." „Miláčku, nechceš mi vést i těhotenský deník?" „Ale no tak, nekaz mi radost." Se smíchem si nechala změřit obvod břicha. „O co ti vůbec jde? Zapomněl sis mě změřit, kolik jsem měla předtím. Abych pak zhubla na svou předporodní váhu a centimetry." „Prosím?" „No, abys mi mohl kontrolovat, jestli hubnu dobře."
„Poslouchej," Vyděšeně na mě pohlédla a já si ji, možná surově, přitáhl za zápěstí k sobě. „Aby bylo jasno, nedělám to kvůli tomu, že ti kontroluju centimetry a váhu. Je mi jedno, jestli budeš jíst za dva nebo za tři. Tohle neřeším! Jsem jen nadšený, že se ti bříško pomaličku zvětšuje... Copak si myslíš, že jsem taková sketa, co bude řešit, že nevážíš tolik, co předtím?" Vrčím ji do tváře. Je mi to úplně u prdele. Její tělo budu milovat stejně, jako předtím. Nehledě na to, že možná nevleze do plavek, které nosila letos.
„Miláčku, nejsi sketa! Jen jsem to plácla." „Uvědom si, že já tvoje tělo miloval, miluju a budu milovat. Pořád mě budeš přitahovat a je jedno jestli, jestli budeš mít padesát nebo sedmdesát kilo. Klidně sto... Pořád budeš moje dokonalá žena." Omotá mi ruce kolem krku a hladově políbí. „Promiň." Kývnu a obejmu ji. „Kdybych měl něco proti, nebudu podnikat útoky na oddělení sladkostí." Ušklíbnu se směrem k míse, která přetíká...

Po zbytek dne mě zahrnuje něžnostmi. Až mám výčitky z toho, jak jsem na ni vrčel. Je umazlená a snaží se ze mě dostat, jak se bude naše holčička jmenovat. Je přesvědčená, že budeme mít holčičku. Byť ve výsledku, nám to je jedno. Hlavně ať je to zdravé...

Pětadvacátého nás čekaly dárky. Zaujala mě tuhá kartička, zabalená v papíře s dětským motivem. Klečela u mě a pak se ke mně, nic neříkajíc přitiskla. Hryzala se do rtu a očima mě pobízela.
Se slzami v očích, jsem se díval na první,  jasnější, snímek, našeho miminka. Zbytek dárků mě nezajímal...

 Kvůli problémům s miminkem a mé nemoci, jsme návštěvu rodiny museli odložit až na květen. Doma bylo pozdvižení, že tedy doletí oni, což jsme zamítli. Chtěli jsme si teď najít něco v Donny, nebo někde kolem a zůstat tam, než se prdelka narodí.
Nath se krásně zakulatila. Rozhodně jsme nemohli bříško maskovat a já celou cestu v letadle trpěl panickými záchvaty, že se něco teď pokazí. Ve výsledku, jsem byl já za hysterku a Nath hysterčila ze mě.
A hlavně, rodiny o nás ještě nevěděli. Neupřesnili jsme datum a rozhodli se pro přepadovku.

Do Donny jsme dorazili v sobotu, časně ráno. Rozednívalo se, pršelo a ta typická šeď Anglie, nám v NY chyběla.

„Kam?" Šlapali jsme od vlaku, schovaní pod deštníkem... „K tobě?" „Vážně?" „Chci, aby to tvoje maminka věděla jako první." Nikdy jsme se o její mámě moc nebavili. Tedy, znal jsem ten příběh a fakt, že je pro ni moje máma, tak důležitá, mě naplňoval radostí. Jasně, Jay byla její „máma" ale... No...

Odemkl jsem a protáhli jsme se dovnitř. Doma bylo ticho, všichni ještě spali... „Vypadá to, že mamka chtěla něco péct?" „Pomůžeš mi?" Pročítá si recept a dává se do práce.

Buchta se peče, ona si dělá čaj, já kafe... Doma se nic nezměnilo. Rozvaluju se na židli a pozoruju Nath. Opírá se o linku a hladí se po bříšku. „Kopla." Zašeptá, když rozlepí víčka, která semknula a já byl okamžitě u ní. Drží mě za dlaň a jezdí si s ní po bříšku. „Cítíš ji?" „Jo." Přiložím i druhou dlaň a od shora slyšíme někoho kašlat. „Mamka!" Vydechne Nath, zacpu ji ústa dlaní a zasunu nás oba za roh, vedoucí do sklepa.
Mamka zíve na celé kolo, nechápavě si prohlíží hrníčky, které jsem nestačili schovat a v šoku přiskakuje k troubě. „Holky?" Zvolá nechápavě a já mrknu na Nath. Potlačuje smích a já se mamce plížím za záda. „Spíš „Zayne!"" Zaječí leknutím. Dostanu facku, pak mě může umačkat. Spousta výčitek smíchaná s láskyplnými slovy.

„Kde je Nath?!" „No, nechceš si spíš sednout?" „Proč? Co je s ní?!" „Nic, vše je v pořádku." Ozve se za mnou hlásek a mamka se zpoza mě vykloní. Pobaveně sleduju, jak upíchla oči na bříško, které Nathalie stále hladí a uculuje se. „Ahoj, babičko."

Ticho trvá přesně pět vteřin. Mamka až nelidsky zaječí, to vyburcuje taťku. Zírá na mě, na Nath, kterou mamka může umačkat a když mu padne pohled, na její bříško, zaječí i on. Následuje stádo slonů... To je radosti hned po ránu...
Než se dostanu k Nath, je skoro rozdrcená. Rodiče i ségry nám spílají, proč jsme nic neoznámili a jestli tohle byl důvod, proč jsme nechtěli přijet a ani je, tam nechtěli. Zůstáváme na snídani a po ní jdeme k Bobbymu a Jay.

Nathalie

Já klíče nemám... Útrpně čekám, schovaná za Zaynovými zády, až nám někdo otevře. Konečně se dveře otevřou a dívčí hlas, vyjekne Zaynovo jméno. Fizz. Pověsila se mu kolem krku, aniž by si mě všimla a blekotá, co tady dělá a kde má mě.
„Zavři oči." „Proč?" „No tak, zavři je." Když ho poslechne, obejde ji a zašeptá, ať nekřičí, až otevře oči. Nekřičí. Ale lapá po dechu a pláče...

Potichu sedíme v kuchyni a ona povídá...

Jako první, se dole objeví Daisy. Chvíli strnule zírá a když k ní vyrazím, abych ji objala, zírá mi na břicho a rozběhne se mi do náruče. Na několik minut se přitiskne a pak uteče nahoru.

„No, za chvíli tu máme rodinku." Ušklíbnu se k Zaynovi a Fizz mu vrací snímek z ultrazvuku.