Malik vs. Tomlinson

~70~

Když kluk po dvou hodinách mizí, Zayn si protahuje ztuhlý krk a já se k němu tulím. Pevně mě sevře a dožaduje se polibku. Ostatní tatéři na nás nevidí, a mně po chvilce tlačí jeho nadrženost. Se smíchem mu utíkám z dosahu s komentáře, ať se krotí, že tohle není zrovna dvakrát vhodné místo.
S úšklebkem pije kávu a ptá se na Martina.

„Vcelku fajn, nevím, přijde ti pak říct, nějaké podrobnosti." „Jaké?" „Domluvil jsem se s Nathalii, že bude sloužit jako modelka jen pro tebe. Tady jsou návrhy, buď je nakreslíš tady, nebo doma. Chci je do pátku, ano?" Ukázal se vzápětí Martin mezi plentou. Propichovala jsem ho pohledem a s pobavením jsem si všímala, že je o hlavu menší, než Zayn. Vypadal vedle něj jako párátko a přišlo mi, že pochopil, že by neměl při rvačce šanci.
Zayn kývá na souhlas a já si návrhy beru domů. Vrací se až v podvečer a rovnou se pouští do kreslení...

Zayn

Hrot fixu ji klouže po těle. Kreslím ji na záda anděla a ona si hlavu podpírá rukama. Se smíchem se několikrát zavrtí, že ji to lechtá a já se na obrázek soustředím stěží. Rozhodla se mě provokovat. Leží na dece na zemi, prdelku ji obepínají kalhotky a fakt, že na ni budu muset kreslit každý den, mě ničí.

Jen s velkým sebezapřením, dokreslím po dvou hodinách obrázek a pak vytvořím několik fotek. Když si je zpětně prohlížím, mručím na souhlas, že máme hotovo a ona se na zemi obrátí. Než na ni zaostřím, mám tepláky i boxerky u kotníků a ona se věnuje tomu, co jsem celou dobu potlačoval...

Než stačím spočítat, kolik nocí jsme tady strávili, uplynul rok. Vše uteklo strašně rychle... Dostali jsme se oba na Kolumbijskou univerzitu, kde studium bylo kurevsky těžký, ale dalo se zvládat. Sice jsem si skripta četl cestou do studia a v mezičasech, mezi zákazníky, ale šlo to. Nath to samé. Stále mi sloužila jako modelka a bokem si našla práci jako servírka v kavárně, naproti domu.
Nechtělo se mi znovu do školy, byl jsem spokojený... Ale Bobby by mě zabil. Volal každý den a nakonec i z Nath vypadlo, že se ji do školy nechce, ale nic jinýho nám nezbývá. Něco vystudované mít musíme.

Zhruba po prvních třech měsících, kdy jsme se tady zabydleli, našli si přátele, dorazil Bobby s mou rodinou na návštěvu. V prvních chvíli byl v šoku. A Bobbyho řeč o tom, že ho nikdy nenapadlo, jak si může tatér luxusně žít, mě pobavila. Sice jsme je viděli rádi, ale snad ještě raději jsme je vyprovázeli po víkendu na letiště. Mamka měla tendence se do všeho vrtat, peskovala Nath i za způsob, jakým lije vodu na kávu. Bobby s tátou se přifařili, když jsem musel na otočku do studia a aby Martin nenadával, vytetoval jsem každému malé tetování. Nemůžu lhát, že jsem si tetování Bobbyho nevychutnal.

Utekl pak další půlrok, a já ze studia odešel. Asi bych tam i zůstal, ale...

„Lásko, kde je nějaká nabíječka?" „Mám ji v kabelce, nevím, kde máš svou." Křikla Nath z patra a zatímco jsem se ji hrabal v kabelce, narazil jsem na její mobil. Nikdy jsem se ji v mobilu nehrabal, ale nešikovností jsem ho odemkl a vlezl do čehosi. Vyjel bych z toho, bez zvědavosti, co to je, ale zaujal mě název. „Výhružka." Se zvědavým výrazem, jsem si zapl nahrávku a nestačil se divit.

„Co to má, kurva, znamenat?!" Div se neutopila. Vyděšeně se na mě z vany podívala a nechápavě povytáhla obočí. Znovu jsem nahrávku spustil, zbledla a pak z ní tiše vypadlo, jak se k ní Martin choval.

Když jsem s ním skončil, nevypadal hezky a i jeho kancelář přišla k úhoně. Vyplatil mi zbytek peněz, co mi dlužil a já na hodinu skončil.

Po domluvě s Nath, že teď se oba zaměříme na školu, jsem si ani nic nehledal. První ročník jsme zvládli s přehledem a já si znovu našel práci. Tentokrát v konkurenčním studiu. Se zadostiučiněním, jsem vítal staré zákazníky, kteří za mnou přešli a prosperita Martinova studia, mírně klesala.

Prosinec. První Vánoce...
„Volal mi táta." „A?" „Jestli nechceme na Vánoce domů." „Taky jsem o tom přemýšlel, ale nechce se mi. Ty bys chtěla?" „Ne a hlavně ani nemůžu." „Jak to myslíš?" „No... Doktor mi to zakázal." „Doktor? Jaký doktor? Co ti je?" Odtrhl jsem zrak od jejího bříška, na které jsem kreslil.
„Prý to není moc bezpečné, teď." „O čem to mluvíš?" „Nebudeš se zlobit?" „Nath! O čem to mluvíš?!" „O tom," Přivřel jsem očima. Přiložila mi dlaň na tvář a sklonila se. „Že miminku by se to nemuselo líbit." Poklesla mi čelist, zíral jsem na rozdělaný obrázek, na její kůži a když jsem hlavu zvedl, měla v očích slzy a nejistě si hryzala ret. „Láska nám bude ťapkat po parketách..." Zašeptá...

*******************************************************************************
Nóóó, říkala jsem si, že by to mohlo skončit i takto, ale budu hodná a sepíšu ještě 5 kapitol, pak už opravdu finito.... ♥♥