Malik vs. Tomlinson

The Last Chapter

Věnováno vám všem, úžasným čtenářům! ♥♥♥
***************************************************************  

Vysvětlit rodinám, že jsme raději na „hotelu", než doma, bylo dost vysilující. Liam na druhý den odjel, vyhýbal se našim a zapřel nás i u Gemm. Jsme prostě na hotelu a tečka.
My si zatím dolaďovali detaily domu. Zayn se tady mohl realizovat víc, než v bytě a já, s tichým žasnutím sledovala, jak je šikovný. Na můj vyjevený pohled reagoval slovy, že ho táta i děda učil všemu, co se od normálního chlapa v rodině čeká.

„Dopisem nebo sms?" Za další dva dny, po kterých jsme byli sice k smrti unavení, ale spokojení a ve svém, jsme zvažovali, jak dát vědět rodičům.
„Volil bych dopis, než dojde, můžeme se vzpamatovat. Pošleme sms, a máme je tu do pár hodin." Se smíchem jsem naškrábala dva stejné; místo určení, čas a datum, kdy sem mají dorazit. Zayn s nimi zaběhl do schránky a následné, dva dny, jsme proflákali a i kdybych to před ním nepřiznala, pracovali na miminku. Sama jsem po něm začínali toužit čím dál, tím víc. Až povyroste i toto, budeme si moct pořád užívat... A představa druhého dítěte, třeba ve třiceti, díky, nechci.

Krátce po poledni se ozval zvonek. Uplynuly čtyři dny od odeslání dopisu, a už mi začínalo být divné, že se tu ještě neobjevili. No, zakřikla jsem to.
 Osoba za dveřmi, jej zmáčkla dosti nejistě. Sotva cinkl, hned přestal. Vyměnila jsem si se Zaynem pobavený pohled a on, na lokti s Amy, šel otevřít.

Zbrklé dotazy, výhružky... To vše se neslo ke mně do kuchyně, kde jsem pro rodinku připravovala oběd.

„Nathalie!" Div, že jsem si neuřízla prst. Táta mi za zády zahromoval a pak mě drtil v náručí. „Já tě normálně zabiju! Ty-vy...! Vy si tu najdete dům, přestěhujete se sem, nikomu nic nepovíte...! Jak si to jako představuješ?!" „Jak vidíš, tak moje představa byla dost reálná, nemyslíš? Copak nejsi rád, že jsme v Anglii? Sice od Donny dál, ale pořád blíž, než byl New York." „Jistěže jsem rád! Ale ocenil bych, kdybych to věděl, jako jeden z prvních." Střelila jsem pohledem k Yaserovi. S hryzáním se do rtu, zkoumal krb a snažil se hrát stejně překvapeného, jako byli všichni ostatní.
Po tátovi přišla na řadu Jay i Trisha. Yaser mě jen objal a šeptal, že je tu hezky a že je rád, že nás má zase blízko.

S mírným pocitem zadostiučinění – Zayn se předtím mohl umlátit smíchy, když na mě Jay s jeho mámou ječely – jsem sledovala, jak se on před svou mámou zmenšuje. Zachytil můj pohled, očima mě propíchl a já se pobaveně schovala za Yasera.

Zatímco rodiče byli stále překvapení a rozhození, sourozenci prolézali dům od sklepa po půdu. Největší bordel udělali v Zaynově studiu, které si sice teprve zařizoval, ale způsobili mu málem infarkt.

„A Louis?" „Je s El, vzal ji do Francie." „Aha..." Jay se povzbudivě usmála. „Mám vás oba ale pozdravovat. Pak se sem za vámi určitě zastaví. Říkal mi, jak jste se usmířili." „Jo... Nečekala jsem to. A s El jim o klape?" „Lituješ?" „Prosím?" „Proč se tak ptáš?" „Mám nádherné dítě, dokonalého muže! Ne, Jay, nelituji a nikdy litovat nebudu! Byl to jen dotaz!" Práskla jsem hrníčkem, do kterého jsem pro ni chystala kávu a odešla za ostatními.

„Stalo se něco?" „Ne, proč?" Opřela jsem se o Zayna. Holky stále řádili po domě, rodiče se přetahovali o Amy a Jay si někde v kuchyni dodělávala kávu. „Jsi celá napnutá a tváříš se jako vrah." „Nic se nestalo, jen mi jde z nich hlava kolem." „No tak, nelži mi." „Nelžu?" „Chceš pětadvacet?" Se smíchem jsem se mu obrátila v náručí.
„Řeknu to tatínkovi." „Jako co, že ti vyhrožuju?" „Jistě." „Řekni, žalovníčku. a já řeknu, že mi něco tajíš. Kdo pak bude nucen říct pravdu a komu se odpustí vyhrožování?" Dusím smích do jeho hrudi a on mě hladí ve vlasech. „Tak co je? Hm?" „Jay měla strašně blbej dotaz." „Jakej?" „Jestli lituju, že jsem se vykašlala na Louise." Zvedla jsem hlavu. V tmavých, jiskrných očích, které při pohledu na mě a Amy pokaždé vzplanuly láskou, plápolal oheň a vztek. Semkl rty do tenké čárky a sklonil se ještě níž.