Malik vs. Tomlinson

~78~

„Děkuju." „Za co?" Odsunul se od stolu. Posadila jsem se mu na klín a sledovala, jak psisko hopsá ze schodů. „Za kuličku." „Jsem rád, že jsem ho našel. Aspoň budu klidnější." „Klidnější?" „Hm, že tu nejsi sama." „Nejsem sama." Se smíchem se hladím po břiše. „Víš, jak to myslím." „Jistě."
Nabízí mi k ústům vidličku, s těstovinou. „Nechci, jedla jsem. Za chvilku neprojdu dveřma. Koule..." „Hm... Jedna kulička na schodech, druhá na klíně..." „Hej!" Se smíchem se brání, že malá má určitě hlad a něco by si dala.

„Tak už to máme za pár, miláčku." Promlouvala jsem na odraz zrcadla a nakrucovala se před ním. Vrátila jsem se od doktora, Zayn spal na pohovce a já mu před chvíli prohrabala diář, který si musel pořídit. Tommy lehl a studio bylo jen na něm. Čtrnáct dní tahem, od rána do večera tam. Odmítal zrušit dávno dohodnuté termíny. Jeho argumenty, že teď může mít o hodně víc peněz, což se nám bude hodit, mě nezajímaly. Sám začínal být nemocný a tatér, co každou chvíli hledá kapesník, taky není značka ideál.
Moje argumenty, že pár dnů doma, by ho nezabilo a nezchudli bychom, jej nezajímaly. Věděla jsem, že to dělá hlavně kvůli tátovi. Kdyby se k němu doneslo, že nevycházíme s penězi... Zayn by to nepřežil a srazilo by ho to. Svým způsobem, jsem byla ráda, jak se k tomu staví, ale...

„Malik, dobrý den. Omlouvám se. Ale z důvodu nemoci pana Malika, musím jeho jménem dnešní termín zrušit. Ozve se vám, jak bude moct." Tuhle větu jsem řekla několikrát, občas, s menší úpravou že ruším termín následujících dní...

„Kurva!" Zvedla jsem hlavu od stolu, kde jsem z hladu a nudy, chystala slané šneky. „Do hajzlu!" „Lásko?" Zayn se hrabal do schodů a naštvaně se otočil. „Lásko! Proč jsi mě nevzbudila. Už dvě hodiny zpátky, jsem měl být ve studiu." „Neměl!" Zasekl se na schodech a nechápavě se znovu otočil. „Zrušila jsem to. Podívej se na sebe! Máš horečku, v noci jsi několikrát zvracel... Nenechám tě, aby ses strhal. Jsou to jen tetování, ty lidi počkají. A peníze neřeš!" Vztek v očích pohasíná, unaveně si protře oči a pak jde za mnou. Barney se mu motá u nohou a on jej jemně posune do boku. „Promiň... Dám si sprchu, jsem strašně zpocený. Uděláš mi čaj?"

Sprchoval se skoro hodinu. „Můžu se do sprchy nastěhovat. Než jsem se oblíkl, znovu jsem se zpotil." Hučí mi za zády. Sálá jako kamna a krom strachu o jeho zdraví, cítím ještě něco. Přejedu si dlaní přes břicho a zhluboka se nadechnu. „Děje se něco?" „Ne. Jen se moc zavrtěla. Jdi do postele, za chvilku přijdu, jen to vytáhnu."
Vrátím se za ním, s táckem šneků. Sezobne pár a usne. Já chvíli po něm, Barney mi leží u bříška a zahřívá ho...

Opírám se o umyvadlo, je mi zle, těžce se mi dýchá. Střelím pohledem ke dveřím, co jsem nechala otevřené. Pruh světla z koupelny, ozařuje Zaynovo tělo. Spokojeně spí, horečka mu asi klesla ale o mě se pokoušejí mdloby. Sotva udělám dva kroky, rozlije se mi po nohou něco mokrého. „Ne! Teď ne! Miláčku..." Šeptám a držím se za břicho.

Zayn

„Zayne!" Zamručím a hrábnu na druhou polovinu postele. Je však prázdná a moje jméno zazní znovu. Vytáhnu se do sedu a hledám Nath. „Zayne!" „Co je?!" Vše ve mně ztuhlo, opírala se o komodu, třásla se a po tvářích ji tekly slzy. „Já rodím." „Co?" „Rodím!!" Mátožně se hrabu z postele. Připadám si jako z želé, ale zachytit ji, když se ji podlomily nohy, bylo nejdůležitější. „Sanitku?" „Prosím. Rychle."

Leží v posteli, prudce dýchá a já začínám hysterčit. Konečně mi to zvedl dispečink. „Moježenarodí!Sanitku!" „Pane, uklidněte se! Ještě jednou!" „Má žena právě rodí." „Adresa?" Sotva ji dodiktuju, Nath vykřikne. Žena na drátě, se ptá na kontrakce. Odpovídám, co mi říká Nath. „Termín porodu?" „Ode dneška za čtrnáct dní. Nath?!" Ignoruju ženu, a pouštím mobil. „Zayne, já se bojím!" „To bude dobrý lásko, za chvilku jsou tady." „Tu chvilku nevydržím." Hledám v peřině mobil, tlumočím, co mi Nath řekla a když Nath znovu zakřičí, žena mě nutí k tomu, abych se o ni teď postaral. Nechápu jak a ona mi dává isntrukce. Mobil opět v peřině, na reproduktor. Třepu se jako ratlík...