Malik vs. Tomlinson

~79~

„Ještě chvilku, hlavička..." Chraptím. Polykám slzy, nemůžu věřit, že tohle vidím. Zvednu oči, držíc hlavičku... Dispečerka nás uklidňuje, oznamuje, že sanitka se blíží a jestli je někdo, kdo může otevřít. Vrtím hlavou, až pak mi dojde, že to ona nevidí. „Ať je klidně vyrazí." Odtrhnu zrak od tváře Nath. Uplakaná, stažená bolestí a přitom krásná.

„Až bude miminko na světě-" Dostávám další pokyny. Od spodu zazní rána a kolem mě se mihne osoba. Je to doktor. Odstrčil mě a dal se do své práce.

Stojím opodál, Nath kňourá od bolesti a ve chvíli, kdy její nářky už nezvládám, zazní ložnicí pláč miminka. Dívám se, na maličké, ušpiněné miminko v rukou doktora. Předává jej záchranáři, ten u něj cosi kutí a doktor se věnuje Nath. Když udělají co musí, odvezou je do porodnice. S bušícím srdcem, se tam objevím za hodinu. Zámečníka jsem vyrazil, jen co dokončil opravu zámku, který záchranář rozbil. Peníze jsem mu dával skoro v letu, když jsem sbíhal schody, na výtah jsem čekat nechtěl.

„Nathalie Horan. Před hodinou ji sem přivezla záchranka!" Chlapík na informacích zamrkal, usmál se, a odkázal mě, kde ji najdu.

„Podívej, kdo přišel. Tatínek." Sestřička mě dovedla na pokoj. Sotva jsem vešel, opřel jsem se o dveře a pak se po nich sesunul na zem. Natočila ji ke mně. Měla světlé vlásky a moje oči. Schoval jsem tvář do dlaní a nanovo se rozbrečel.

„Zaynie?" Trhaně jsem se nadechl a vytáhl se po pár minutách pláče na nohy. Doploužil jsem se k posteli a posadil se na její kraj. „Lásko... Lásky." Posunula se víc do sedu a podala mi maličkou do ruk. Na bezzubou tvářičku, padaly moje slzy. Bál jsem se, že ji ublížím, jak byla maličká. „Je v pořádku, v naprostém. I když je tak maličká." Hladím Amy palcem po tváři a Nath se ke mně tulí. Zvednu paži, přitiskne se ke mně silněji a něžně políbí. „Děkuju!" Znovu se rozbrečím a schovám ji tvář ke krku. „Děkuju! Je tak krásná... Miluju tě, miluju vás obě."

Nedochází mi, že mám zavolat mámě. Když Nath po čtyřech dnech pustili domů, kde já ležel v horečkách, moji rodiče stále nic nevěděli. Tommy se uzdravil a teď nám dělal taxikáře. Nebyl jsem schopný ani řídit... Když mě Nath viděla, zděsila se a prskala, že jsem měl zůstat doma. No to určitě...

Zatímco ona si užívala sprchu, já ležel s Amy v posteli. Dívala se na mě a občas ukázala bezzubé dásničky.

„Asi bych k ní neměl tak blízko, že? Ať ji nenakazím. Tak maličká nemůže mít horečky." Na záda se mi položila Nath. „Máš antibiotika, nejsi nakažlivý. Ale kašlat na ni nemusíš." Obrátím se na záda. Nath mi na hruď položí Amy a lehne mi na rameno.

„Mamka to ví?" „Co?" Líbal jsem ji do vlasů. Naprosto spokojený a šťastný. „Že máme holčičku." „Ne! Vypadlo mi, abych jim zavolal." „Tak to ještě nevolej." „Proč?" Přestanu šátrat rukou kolem nás a hledat mobil. „Protože jsme jen my. Chci si to ještě užít a nechci, aby tu teď byl někdo další. Budou chtít přiletět... Chci si ještě pár dnů žít jen takhle." „Ty, Amy, já a ty taky." Se smíchem se dívám, jak Barney ostražitě vyskočil na postel a teď olizoval ouško Amy.

„Půjdeš ke mně?" „K tobě?" Zašeptala Nath do ztlumeného světla. Amy spinkala v postýlce. Usmívala se a spravila si košili. „Chci tě obejmout. Čtyři noci jsem tu spal sám." Po čtyřech za mnou přeleze přes postel. Posadí se mi na klín a nepatrně se zavrtí. Se smíchem ji na sebe stahuju víc. „Nemohla jsem se dočkat, až se narodí. Až ji pochovám a budu ji moct dát pusu, ale na tohle, jsem se těšila neskutečně." „Na co?" Dělám, že nevím... „Až se na tebe budu moct položit a nebude mi nic zavazet." Zabalím nás do peřiny a ona se sesune níž. Leží mi hlavou těsně pod bradou a nevypadá to, že by mě chtěla pustit.

„Zayne?" „Mm?" „Děkuju." „Za co? Za ni? Ne miláčku, já děkuju. Ty nemáš proč." „Ne?" Opět se nade mě vytáhne a letmo políbí. „Opravdu nemám? Zamysli se nad vším, co pro mě děláš. A... Hlavně to, jak ses choval, když... Kdybych tu byla sama, asi bych si ani nezavolala záchranku. Strašně jsem se bála." „Já se bál víc... Klidně se něco mohlo pokazit - já to mohl pokazit -  a přišel bych o vás obě." Natočí hlavu k postýlce. Amy spokojeně oddechuje, Barney ji leží pod postýlkou... „Jste moje všechno." „A ty naše."
Amy se probudila kolem druhé ráno. Do té doby, jsme se vydrželi mazlit, vyznávat si lásku a oba jsme pracně ignorovali vtíravý pocit, jestli bychom o Amy, neměli pak říct i její rodině.