Malik vs. Tomlinson

~88~

„Miláčku?" „Hm?" Obrátila jsem se od okna. Bylo devět hodin a tátu měli od půl deváté operovat. Teď je na sále a je jen otázka, jak to celé dopadne. Co když se neprobudí? Nebo něco doktor pokazí, a on bude mít následky.
Zayn mě zezadu pevně objal a políbil na krk. „Dopadne to dobře, nemysli na to." „Bojím se..." „Já vím, já taky. Ale já věřím v to, že to dopadne dobře a táta bude tady. Bude bojovat, kvůli rodině tady a Amy. I tobě. Hlavně kvůli tobě." „Co ti šeptal?" „Kdy?" „Když jsme přijeli."

„Že mu došlo, že já jsem pro tebe to nejlepší. A že pochopil, že já tě opravdu miluju a nedovolím, aby se ti něco stalo. Ví, že jsem schopný se o tebe i malou postarat a vy dvě, jste pro mě to nejdůležitější, co v životě mám. Omlouval se mi, jak se zachoval, když jsme sem přijeli předtím. A prosil, ať se krotím, až uvidím Louise. On se přes to přenesl, ale pohled na nás ho dráždí..." „To s tím krocením trochu nevyšlo." „Jen trošku." Uchechtne se a obrátí mě k sobě. „Půjdeme se projít, hm? Ukážu Amy i tobě, místa co tu mám rád. A zajdeme pak k našim, na oběd třeba." Souhlasím a když po dvanácté hodině klepeme u Maliků, Trisha nás s velkým překvapením, i nadšením vítá.

Tam mi nedovolí myslet na tátu. Zayn je dole s Amy a rodiči, mě odvlekly holky nahoru. Zatímco s prckem oblékám panenky u Dee v pokoji, řeším s ní a Wal make-up a nejnovější produkty, co vyšly.

„Vypadni, chlapům vstup zakázán." Šklebí se Waliyha o hodinu později, když se do pokoje protáhne Zayn. „Kvůli tobě nebude moje dítě trpět hlady." Se smíchem se vytahuji na nohy a teď se zavírám v Zaynově pokoji s ním a malou. Oba pak usnou a já se ploužím za Trish. Potkávám jen Yasera. Povzbudivě na mě mrkně a na několik minut pevně obejme.

„Kde je Trish?" „Stavovala se sem nějaká kamarádka, šly na kávu. Klidně ji ale zavolej, přijde." „Ne... Co vy, jak se jinak máte?" Zabřednu vcelku nudný rozhovor, který se ale změní na divokou debatu o všem možném.

„Jay?!" Odbíhám, o hodinu později, s mobilem na uchu pryč. „Už má po operaci, je na jipce. Jsem v nemocnici." „A?!" „Podle doktora dopadla operace výborně. Nádor byl odstraněn, porušená tkáň také. Neměl by mít žádné následky. Ještě pak podstoupí nějaká vyšetření. Ale doktor je nadšený a spokojený. Nath, táta bude v pořádku!" Zní přesvědčivě a já v to konečně začínám věřit. Na dotaz, jestli můžu dorazit, dostanu zápornou odpověď. Ji na jipku pustili jen na pět minut a ona ještě čeká na dalšího doktora. Bylo by to zbytečné.

„Zayne!" Zamručí ze spánku a když procitne, dostanu jeho čelem do brady. Měla jsem v očích slzy a jeho to vyděsilo. Mnu si bradu a lezu mu do náruče. Pevně mě objímá a vyděšeně se ptá, jestli už něco vím.

Uvolněně se začne smát. Hladí mě ve vlasech a šeptá, že on to říkal. Že všechno bude zase v pořádku...

Jeho rodiče i holky, s námi sdílí radost a na prosbu, jestli můžeme ale přespat tady, nadšeně souhlasí.

Za taťkem můžeme až za tři dny. Je na normálním pokoji, usmívá se a vyholenou hlavu zdobí dlouhá jizva. „Kde je Zayn s Amy?!" Protáhnu se na pokoj s Niallem. Vyzvedával mě u Zayna, který sice jel s námi, ale byl s Amy venku. V pokoji je celá rodina, včetně Louise s El. Ani jeden mi nevěnuje pohled a já se vrhám tátovi kolem krku.

„Je venku, přijde za tebou. Amy sem brát nechceme a ani nemůžeme, ptala jsem se sestřiček, mohla by tu něco chytit." „Už abych byl doma. Těším se na ni, na miláčka. A Zayn přijde kdy?" „Prohodíme se pak. Nevydrží u cizích, sice už u Trish a Yasera vydrží, ale jen chvilku."

„Chce tě vidět. Vypadá mnohem líp!" Zayn uspává Amy a široce se usměje. „Stejně tam nebudu dlouho. Jen ho pozdravím..." „Klidně se zdrž, projdu se s ní kousek." Hladově mě políbí a zašeptá, jak mě miluje a odběhne.

„Dědeček je v pořádku, miláčku." Skláním se do kočárku a malá se usmívá.

„Nathalie?" „Semknu víčka a obrátím se. „Louisi?" „Jak se jmenuje?" „Amy." „Je hezká. Povedla se ti-vám." „Díky." Propaluji ho pohledem a on svým nejistě uhne.

„Přijmeš mou omluvu?" „Prosím?" „Za tu facku i za to, co jsem chtěl udělat. Mrzí mě to... Jsem rád, že jsi se Zaynem. Sluší vám to... Kdybych ti udělal dítě já, tak... On měl pravdu. Nechci tak brzo dětsko. Nezachoval bych se správně. A... S El nám to klape, asi to tak dopadnout mělo." „I já ti dlužím omluvu. Nebylo fér, chtít jeho a nalhávat sobě samé, že chci tebe a dát se s tebou dohromady." „Tys ho chtěla od začátku, že?" „Přitahoval mě, ale odpuzovala mě jeho povaha. Jenže... Pak se to celé zvrhlo a on mi ukázal, kdo doopravdy je. Vím, že jste kamarádi od mala... Ale ani ty ho neznáš tak, jako já. Jsem ráda, že jsi s El a jste spolu spokojení."
„Takže, zapomeneme na to, co bylo a začneme od znovu?" „Chceš si hrát na nové seznámení?" Zacukají mi koutky a na chodníku před nemocnicí se ukáže Zayn. Tvář se mu stáhne, v očích se odráží vztek a míří k nám. 
„Ne, to ne... Ale co se brát jako rodina. Jako sourozenci. Starší brácha a malá ségra? Chci být strejda, na otcovství nemám koule." „Jo, to by šlo." „Můžu tě obejmout?" „Brácha může vždycky." Obejme mě a když mu za zády zakašle Zayn, s úlekem mě pouští a odskakuje.

„O něco jsem přišel?!" „Lásko..." Obejme mě kolem ramen a vpíjí se do Louiho očí. „Omluvil jsem se. Omlouvám se i tobě. Chceme začít od znovu, jako rodina. Přijmeš mou omluvu?" „Přijmeš ty mou?" „Jo." Potlačuju slzy, když se objímají...