Malik vs. Tomlinson

~86~

Usne mi v náruči. Naprosto vyčerpaná a zničená. Amy začíná kňourat a poplakávat. Sotva Nath usnula, vzal jsem si Amy a odešel s ní dolů. Nath by mě asi zabila, ale já ji budit teď nemohl. Čtu návod na krabici sunaru, který jsme koupili, kdybychom ho někdy potřebovali.

Láhev se ji nelíbí, mně taky ne, ale musíme se s tím poprat. Konečně začne baštit, s tím, že ví, že to není to co vždycky.
Následuje okoupání a přebalení. Vždy jsem se jen díval, nebo něco podal. Bál jsem se ji koupat, a v přebalování jsem byl taky naprosto neschopný, ale teď to šlo. Usnul jsem s ní na hrudi v obyváku a když mě probudil její pláč kvůli hladu, znovu sunar...

O další hodinu později, zase pláč. Sunar nechce, brečí a já začínám panikařit.
„Miláčku no tak, prosím. Proč tak plačeš? Ššštt, maminka spinká. Musí se vyspat. Neplač, no tak. Holčičko..." „Lásko?" „Nath! Promiň! Ale ona strašně pláče." „Asi má hlad. To se vzbudila až teď?" „Ne. Udělal jsem ji sunar... Pak zase, ale teď ho nechce a já nevím, co dělat." Po pár minutách se uklidní. Nath ji dala nějaké kapky a stulily se ke mně obě. „Jen ji bolelo bříško. Už je to dobré. Děkuju." „Za co?" „Za všechno, jsi šikovný. Je okoupaná, přebalená... Pak, že to nezvládneš." Odmlčí se, položí mi Amy na hruď a přitiskne se ke mně. „Obejmi mě, prosím." „O to prosit nemusíš." Když usne, odnesu Amy zase do postýlky a kolem Nath pevně omotám ruce. Procitne, rozhlédne se, kde je malá a schová se mi do náruče.

„Slib mi něco?" „Co?" „Že se ti nikdy nic nestane." „Slibuju." Šeptám ji do rtů a líbám ji do doby, než znovu usne.

„Potřebuju volno. Na neurčito." „Zase? A proč tak dlouho?" Šklebí se Tommy pobaveně na druhý den. „Musíme odjet. Domů..." „Stalo se něco?" „Jo... Bobby má rakovinu." „No do hajzlu. Čeho?" „Nádor na mozku. Je to operabilní, ale on to odmítá. Mrzí ho, jak se k nám zachoval... No a ta operace je riskantní, nemusí ji přežít..." „Ok. Hele, sbal se a jeďte tam. Flek ti podržím, nemám tu schopnějšího tatéra. O místo se neboj, i kdybych měla čekat měsíce. Hlavně mi napiš, až něco budete vědět, jasné?" „Díky, máš to u mě." „Měj se a pozdravuj holky. Hlavně Nath, že držím palce."

„Ahoj." O dva dny později, se vítáme s Niallem. Vyzvedával nás a neušlo mi, jak je strhaný. „Já vypadám ještě dobře. Jay je na tom mnohem hůř, nemluvě o tátovi." „Ví o nás?" Nath ho objímá a brečí mu do krku. „Ne, chci abyste byli jeho překvapení. Můžu?" Ukáže na kočárek a skloní se.

„Je krásná. Po tobě." Nath jen kývá a za dvacet minut jsme u nich doma. „Holky jsou ve škole. Neví to ani jedna. Jay nechtěla... Neunesly by to." „A ona je kde?" „V práci. Táta asi spí nahoře." „Jdeš se mnou?" „Ne, za chvíli. Jdi za ním sama. Přijdu tam s Amy, za pár minut." Přitiskne se ke mně, dá mi pusu a rozběhne se do schodů.

Asi za čtvrt hodiny, s nervozitou klepu do dveří a vcházím do nich s Amy na lokti. Bobby se rozzáří a posadí se v posteli.

„Ahoj." „Zayne... To je ona? Amy... Princeznička." Natahuje k ní ruce a Amy, kupodivu, nepláče. Dívá se na něj tmavýma očima a roztáhne pusinku do úsměvu.

Nathalie

S bušícím srdcem, knedlou v krku a slzami v očích, klepu do dveří a otvírám je. Táta leží v posteli a vypadá hrozně. Tváře má popelavě šedé, propadlé. Jiskry z očí zmizely, i když je zakrytý až po bradu, vím, že musel šíleně pohubnout.

„Nath?" Zašeptá nevěřícně. Vytáhne se do sedu a nechce věřit vlastním očím. „Ahoj, tati." Zavřu za sebou a posadím se na okraj postele. „Tati..." Hladím ho po tvářích. Přivírá oči a pak mi ruce zachytí. „Co tu děláš?" „Volal mi Niall." „Zase přehání, jsem v pohodě. Jen trochu rýmečka." „Nesnaž se, smát se nemůžu. A nelži... Jak moc je to vážné?" „Musím na operaci, která je riskantní a nemusím ji přežít." „Kolik procent?" „Asi dvacet." „Když to nepodstoupíš?" „Nádor utlačí okolní tkáně... Může metastazovat. Odhadem dva měsíce." „Musíš tu operaci podstoupit!" „Nemusím ji přežít." „Takhle taky nepřežiješ. S operací šance je!"

Z koutků mu uteče několik slz.

„Odpusť mi." „Co?" „Jak jsem se zachoval. Že jsem vás odtud znovu vyhnal. Nebyl jsem ti oporou... Potkal jsem Trish, nechtěla mi nic říct, jen to, že malá je nádherná a zdravá. Jak se jmenuje? Jak vypadá? Chtěl bych ji vidět. I Zayna. Došlo mi, že on je to nejlepší, co jsem si vždy pro tebe přál a už i vím, že on svoje slovo dodrží. Postará se o tebe i malou. Jak se má?" „Jsou tady, oba. Za chvíli přijdou. A jmenuje se Amy. Zayn ji tak pojmenoval. Má jeho oči a světlé vlásky. Je nádherná, byla strašně maličká, když se narodila, ale už povyrostla. Je věčně hladová, usmívá se, ale bojí se cizích. U Trish se pokaždé rozplakala... Je to naše láska. A ty jsi její děda, musíš tu zůstat, ano? Bude tě potřebovat, až bude vyrůstat. A já tě pořád potřebuju. Nemůžeš nás tady nechat!"

Hladí mě po tváři, pláče a kývá na souhlas.

Po pár minutách ticha, se ozve nejisté zaklepání a dovnitř vstoupí Zayn. Drží Amy na lokti a táta se najednou rozzáří. Vytáhne se do sedu a natáhne k nim ruce.

„Ahoj." Zayn se usměje a zavře za sebou. Přistoupí k posteli a posadí se z druhé strany. Natočí Amy tak, aby na ni táta viděl.
 „Zayne... To je ona? Amy... Princeznička." Zayn se posunuje a pokládá mu ji do náruče. Doufám, že se Amy nerozpláče, ale ona ukáže bezzubé dásničky. Očka ji planou a prohlíží si tátovu tvář. Na tu její dopadají jeho slzy.

„Bože... Nath, Zayne... Ona je tak nádherná. Holčičko, miláčku..." Šeptá a sklání se k ní. „Ty jsi tak krásná. Ty tvoje očka, holčičko..." Dlaň, kterou ji hladí, se třese a raději ji podá Zaynovi. Ten má v očích slzy a podá mi ji. Posune se k tátovi blíž a obejme ho. Tátovi rty, se u jeho ucha pohybují. Něco mu šeptá a drží ho v objetí. Zayn kývá a táta po chvíli prosí, jestli mu nepomůže dolů. Podpírá ho a zatímco v křesle chová malou, táhnu Nialla pryč.

„Jak dlouho?!" „Přišli na to týden po tom, co jste odtud odjeli." „Je to agresivní... Vypadá hrozně! Nialle, co když... I když ho zoperují, ale nevyjde to. Obnoví se to. Bude mít metastázy...!" „Zatím nic prokázaného nemá. Ale musí na tu operaci, co nejdřív."
„Půjde, teď už jo."

„Jsem doma." Zazní ode dveří hlas. Usylším překvapený výkřik. Jay stojí v obyváku a nevěřícně se dívá na Zayna. „Ahoj, Jay." Pozdravíme ji zaráz a ona se rozpláče. Drtí mě v náručí a šeptá, jak je ráda, že jsme tady.