Malik vs. Tomlinson

~9~

Hlavou mi to šrotuje, mám ji říct pravdu? „Ehm..." ošil jsem se. „Měl blbé kecy, kvůli tobě." „Mně?" „Chce tě... Ojet." Chvíli mi hledí do tváře a i přes to, jak je uplakaná se začne smát. „Nath?" tentokrát ji tečou slzy smíchu. Když se uklidní, trhaně se nadechne. „Loui, tohle chtít může ale nedostane to." Zavrtí hlavou a otře si tváře. Jen co se přestala smát, do očí ji znovu vstoupil smutek. „Napíšu Niallovi, ať ti vezme věci. Vypadneme, hm?" „To nejde..." „Ale jde, něco ti ukážu. Pojď." Chytím ji za ruku, vedu ji ze schodů až k zadnímu vchodu, vedoucímu na hřiště. Hlavním vchodem jít nemůžeme, vrátný je víc než důkladný. Pokud máme omluvenku, neukazujeme ji jen profesorovi, ale i jemu... Tohle je totiž opravdu převlečený kriminál.

Přes plot, který odděluje pozemek školy od okolí ji pomůžu. Netváří se nadšeně, spíš vyděšeně. „Pojď, hrdinko!" proběhneme kolem oplocení až na hlavní ulici. Cestou se zastavíme v nedalekém obchodě pro něco k pití a k jídlu. „Kam to jdeme?" „Na moje tajné místo." Významně pozvednu obočí a ona se zvědavě pousměje. Za hodinku jsme na místě. „Páni!" vydechne úžasem a rozhlíží se kol dokola. „Co je to?" „Conisbrough castle... Moc lidí jsem v tuhle dobu nechodí, ani není doba k prohlídkám. Utíkám sem celkem často." „Je to tu krásný!" „Něco ti ukážu." Automaticky mi vklouzne dlaní do mé a nechá se vést.

„Líbí?" stanu ji za zády. Uvolněně se opře a kývne. Vyšplhali jsme na jednu ze zřícených částí. Doncaster máme jako na dlani. Jsme stále ve městě a přitom tak vzdálení... Obejmu ji kolem pasu, její ruce sjedou a dotknou se těch mých. „Nevykašleme se na to?" „Na co?" „Na tu sázku... Jsme jak malý." „Máš strach, že bys prohrála?" „Možná?" „Tak to ale budeme muset nějak vykompenzovat, nemyslíš?" „Proč?" natočí hlavu a nejistě mi hledí do očí. „Protože by bylo příliš snadné, tohle ukončit." „Tak jaká kompenzace tě napadá?" odvrátí se opět, a pozoruje krajinu.

„Pusu?" „Pusu?" zopakuje, ale neotočí se. „Sladká kompenzace, nemyslíš?" „Nebudu se líbat s klukem, když si o to jen tak řekne." „Mám pokleknout?" vyprskne smíchy, otočí se a zavrtí hlavou. „Jsi skoro můj brácha..." pozvedne pobaveně obočí. „Jen skoro a i kdyby se naši vzali, nemáme spolu nic společného, geneticky." „Ty tu pusu vážně chceš?" Přikývnu, uculuje se a tím mě znervózňuje. Skousne si ret a přejede mi ukazováčkem po dolním rtu.

Niall

Byl jsem celkem překvapený, když mi Louis psal. Ani ne tak kvůli němu, to že je záškolák jsem od Lottie věděl, ale že i Nath... No nic, její tašku jsem hodil vedle své a profesorovi ji omluvil. Výmluvě, že se ji udělalo zle a proto odešla , uvěřil, jen mě pak na chvíli vyhodil ze sedla. Jeho kolega z kabinetu byl profesorem u Louise a ten mu hned zatepla oznamoval, že Louis vybouchl a odešel. Horečnatě jsem přemýšlel, zachránil mě Harry. „On Louis nechtěl, aby chyběl i Niall. Tak se nabídl, že Nath doprovodí, nebylo ji vážně dobře." S tím se spokojí a dál se věnuje hodině. Nacvakám Louisovi odpověď ale jeho odpovědi se už nedočkám. No tak nic, nebudu je řešit. Cítím, že Nathalie je v pořádku, tudíž si starosti dělat nebudu. Cestou domů se s Harrym rozdělím. Zamířím ke škole Lottie, dvojčata na prvním stupni už mají být dávno doma, Fizz je se školou na nějaké akci, tak čekám jen na Lottie. Protáčím panenky při pohledu na chichotající se puberťačky, které se náhle objevily na vedlejší lavičce.

„Tomlinsonová!" z prosklených dveří náhle vyběhne Lottie a za ní se žene parta zhruba pěti holek. Hlahol před školou utichne a všichni sledují, co se bude dít. Lottie se zastaví a obrátí se. I na dálku můžu vidět, jak se klepe. Jedna z party se odtrhne a jde k ní. Vrazí ji z ničeho nic facku, tak tohle ne! Lottie sjede k zemi a ta holka se pobaveně rozesměje. Stejně jako další... Nikdo se ji nezastal, všichni to jen sledovali zpovzdálí. „Zvedni se!" je tak zaměřená na ni, že si mě nevšímá. Lottie ji poslechne, vytáhne se na nohy a ona se opět napřáhne. „Tak to by stačilo!" zachytím její ruku a ona vyjekne překvapením. „Nialle." Lottie mi na tváři parádní otisk. „A ty si kdo?" „Nepřej si to vědět." Ušklíbnu se. „Dotkni se ji a dopadneš hodně špatně!" „Kluk a troufá si na holku!" uchechtne se. „Ale kdepak, já bych holce, ani takové krávě jako jsi ty, nevrazil. K tomu se nesnížím - aspoň myslím -, ale znám jednu holku, která bude Lottie bránit. Být tebou, nechám toho, jinak nedopadneš vůbec dobře." Znejistí, nic neříká, jen těká pohledem mezi mnou a Lottie. „Jdeme." Omotám ji ruku kolem ramen a vtisknu ji pusu do vlasů. „Proč si mi to neřekla?" zašeptám, když procházíme tím ztichlým davem. „Nebyl důvod..." zní plačtivě a místo toho, abychom šli domů, jdeme se projít. Musí mi vše říct. Šikanovat někoho je ubohé, kór když je to člen rodiny. A možná pro vás není jen členem rodiny...