Malik vs. Tomlinson

~76~

„To jste tady rychle. Stalo se něco?" Zamrzne Trish úsměv, jen zavrtím hlavou a zmizím v patře. Zayn se po chvilce připojí, vleze za mnou do postele a utápí se ve svých myšlenkách.

„Cestou sem, jsem přemýšlel. Nebude dobré, zůstat tady ani v nejbližším okolí." „Já uvažovala nad tím, že americké občanství nebude špatné..." „Zvládneš let? Tak rychle po sobě..." „Tvoje rodina to pochopí a moje..." Trhnu rameny a on mě obejme.

Zayn

Usnula. Hladil jsem ji po bříšku, kde se vrtěla moje holčička, a pak šel za mamkou. Zaslouží si, znát pravdu...

Přemluví mě, ať tam strávíme noc, u snídaně se nás snaží přesvědčit, že se to Bobbymu a zbytku rodiny rozleží v hlavě. Marně. Kdyby chtěli, mohli dávno napsat... Minimálně Niall. Jeho zrada, ji zranila nejvíc, nemluvě o tom, jak se choval Bobby. Chuť ho znovu udeřit stoupala i teď, když jsem v uších zaslechl jeho hlas.

„Tak si najděte byt, někde tady. Ať vás máme na blízku, pomůžu vám s maličkým. Pomůžeme, jak bude potřeba." „Nezlobte se, ale já nechci." Vrtí Nath hlavou a mamka nás s nesouhlasem vyprovází na nádraží...

„Mrzí mě to." „Mě už ne. Mrzí mě jen jedna věc." Omotám ji ruce kolem těla a přitisknu se k ní. Pod námi je zase typický shon, který připomíná džungli.
„Jaká?" „Že můj velkej brácha, tady není. Greg by nám to přál. I Denise..." Škytne a rozpláče se. Hladím ji po pažích, líbám na krku a nakonec ji donutím, jít si lehnout. Usne v slzách a já se zavřu v pokoji, kde máme věci pro malou.

„Tommy? Ahoj, Zayn. Já jen, že zítra přijdu. Počítej se mnou." „Přijdeš? Nejsi v Anglii?" „Ne... Neřeš proč, ale jsme doma. Na kolikátou jsem měl vlastně původně přijít?" „Dojdi až odpoledne. Já to zvládnu ráno... Ať Nathalie nesýčkuje, že s ní nejsi." „Nechceš spíš opačně? Nath poslední dobou spí dlouho... Udělám ráno pár lidí a odpoledne si vezmeš ty. Třeba od tří..." „Ok, tak ve tři tam budu. Jsem rád, že jsi tady. Asi bych z toho sám zešílel." „Dylan taky lehl?" „Jo, až to skolí i mě, tak si můžeš studiu velet kompletně sám."

S uchechtnutím jsem hovor tipl a začal montovat postýlku.

Když jsem skončil s ní, začal jsem dělat i další nábytek pro malou. Supěl jsem vzteky pod přebalovacím pultem, když mi k uším dolehl smích Nath.

„Vyspinkané?" „Do růžova. Jsi šikulka, ale to tvoje klení, se nese až do ložnice." „Nechce to držet! Do práce půjdu s monokly, si budou myslet, že mě mlátíš." Vytahuju se na nohy a mnu si čelo. Ne jen jednou, se mi to sesypalo na hlavu. „No, a tady to k tomu nepatří? Na co to je?" Frustrovaný povzdech, převezmu si z její dlaně drobná šroubky, která tam taky určitě patří. Do deseti minut je pult složený.

„Necháme to zatím, všechno tady, ne?" Kývám na souhlas a po společné sprše, míříme do postele.

„Ještě chvilku a bude tu plakat." „Už aby to bylo. Chci vás obě držet v náručí a mazlit se s váma." „Zayne?" „Hm?" Brouknu ji do krku. Ležím k ní bokem, hladím ji bříško a maličká se sem tam zavrtí. „Nevykašleš se na nás." „Cože? Co to povídáš?!" Zavrtí smutně hlavou a dlaně mi přiloží na krk. „Co když se něco pokazí? Něco... Cokoliv... Nezvládnu se o ni starat sama, neuživím nás a... Neměla bych ani, kam jít." „Lásko?" Věnuje mi pohled a pak se zase zadívá do oken. „Proč to říkáš? To o mně pochybuješ? Po tom všem... Copak jsem ti ještě nedokázal, jak moc tě miluju a že ty a Amy, jste to nejdůležitější, co mám?" „Amy?" „Amy Malik." Kývnu a otřu se ji nosem o její. „Naše malá holčička. Princezna, láska, co nám bude ťapkat po parketách. Nath, jsi moje všechno, nikdy se tě nevzdám a nikdy nedopustím, aby nás něco nebo někdo rozdělil, ano?" Hladí mě ve vlasech a horlivě kývá na souhlas. „Miluju tě, lásko." Zašeptá mi do rtů. Pak si dlouho do noci šeptáme, co bude, až se Amy narodí. Jaké to bude. Jaká bude ona...

Usne únavou a já ji ještě několik minut hladím ve vlasech. Nemůžu se dočkat, až bude Amy s námi a až ji bude pár měsíců... Pak bude její maminka doopravdy moje...