Malik vs. Tomlinson

~2~

Půl deváté, tipnu budík a hrabu se z postele. Niall stále spí a já nemám to srdce jej budit. V domě je šílená zima, vypadá to, že topení nefunguje. Při cestě dolů si skrze okno v přízemí všímám, že auto je zpět, a taťka pravděpodobně spí. 
Před krbem nacházím jakýsi starý sešit, je z části popsaný v německém jazyce. Zašklebím se a najdu několik prázdných stran. Jestli chceme přežít, musím alespoň z části napsat seznam, co je třeba. Když skončím, mám popsaných snad dvacet papírů a vím, že to zdaleka není vše.
V přízemí je koupelna, zkusím vodu. Ledová a ani po několika minutovém odpuštění nezteplala. Super, další položka: opravit vodovody. Se vším sebezapřením si vyčistím zuby, opláchnu obličej a s odporem vlezu pod rychlo sprchu, která by snad probrala i mrtvého. Drkotám zuby a vycházím z domu. V noci jsem se nemýlila, všude na předzahrádkách jsou záhony s květinami, jen ta naše vypadá, že ji právě někdo zdemoloval. No, tohle bude moje práce, je mi jasné, že táta mi s tímhle nepomůže a Niall bude akorát schopný mi pomoc okopat zeminu.

Po pár krocích zastavuji postarší ženu, táhne za sebou vozíček, ze kterého čouhá bageta. Můj žaludek už solidně jódluje a já div neomdlívám hlady. „Dobrý den," navážu kontakt a široce se usměji. O dvě minuty kráčím po ukázaném směru až dorazím do malé samoobsluhy. Dýchá z ní klid typický pro takové ty venkovské krámky. S mírnou nevolí si všímám, jak všichni zírají, cizák... To se hned pozná. Můj irský přízvuk tomu ještě napomáhá.

Chystám snídani, připadám si jako za války. Když mi v ruce skončila už třetí dvířka od skříňky, má trpělivost zmizela. Aniž bych brala ohledy na ty dva spáče, dvířka letěla přes celou kuchyň, narazila do jakési komody a ta se prostě sesypala. Dusot po schodech mi prozradil, že se někdo blíží. S očima navrch hlavy dorazil Niall. „Palačinky?" ukázala jsem na talíř. „Co to k sakru... Co to je?" povytáhl obočí při pohledu na rozbitou komodu. „Ruply mi nervy." Trhnu rameny a přes linku mu pošlu talíř.

Zbytek dne jsme strávili v obchodě s nábytkem a v nějaké prodejně barev. Taťka co chvíli odbíhá a když vybíráme novou kuchyň, nechá to zcela v mé režii. Využívám toho, stejně to bude moje království, tak co. Po několika minutovém váhaní se rozhoduji pro kombinace černé, s mramorovou pracovní deskou, ostrůvkem  a nerezovými spotřebiči. Muž co s námi chodí a trpělivě snáší naše rozhodování, si vše co chci zapíše a marně vyhlížíme taťku, ten však stále nikde. Vedení se ujímá Niall. „Nějaké sedací soupravy a podobně?"
Obyvák vybral Niall, ladil s kuchyní. Jelikož jsem si vybrala o něco menší, než byla původní, vybrali jsme rovnou i jídelní stůl, s tím, že si tam uděláme zároveň i jídelnu. Tu jsme totiž v domě nikde nenašli.

Ani jsme se nenamáhali hledat taťku, oba jsme si vybrali zařízení pokoje, předsíně, všech koupelen a nějaké další, asi i zbytečné dekorace, police a podobně. Konečně dorazil, byl poněkud roztěkaný ale upřímně překvapený, že už mu zbývá vybrat si jen ložnici.

Když je vše zařízeno a s mužem se taťka dohodl, že věci přivezou zítra, jdeme si s Niallem opět sami vybrat barvy na zeď. Taťka mu jen hodí kreditku a čeká před obchodem, opět s telefonem u ucha. „Mám pocit, že Jay nebude jen úlet." Zahledí se Niall přes rameno a já přikývnu. Je to prostě divný. Jelikož mi je jasný, že malovat můj pokoj bude Niall, rovnou se ho zeptám, které smíchání barev je nejlehčí. Beze slova sáhne po zelené a fialové, oblíbené barvy. Ačkoliv mou nejoblíbenější je černá, nicméně, to by mi jaksi neprošlo. Sám pro sebe si vezme rovnou tři kyblíky, zelené, bílé a oranžové. Jistě, vlajka Irska. No... Řekněme že já zas až takový vlastenec nejsem, ale i tak ho požádám, aby mi to někam namaloval.

„Jakou chceš kuchyň?" zajímá se, a já si k svému pobavení všímám, jak na nás zírá postarší manželský pár. Jako by četl moje myšlenky, omotá mi ruku kolem ramen a líbne mě do vlasů, z posledních sil tlumím smích.
Vycházíme z obchodu a pozorujeme, jak se táta pubertálně chichotá do telefonu. „A to jako fakt?" pronese Niall pohoršeně. „Mám dojem, že budeme mít co nevidět novou maminku..." neovlivním, že se mi do hlasu procpe sarkasmus. „

„Doufám, že nám ti borci z toho obchodu nějak pomůžou...? Jak to chceš jinak všechno vytahat a smontovat? Nath nám asi moc nepomůže." Sedíme doma, na terase za domem a jíme porci hranolek, koupených ve fast foodu. „To už je zařízený, dojde sem pár mladíků." usměje se táta. Je to zvláštní, ale celkem mu závidím. On se usmívá upřímně, na nic si nehraje. Chtěla bych být asi na jeho místě, ale... Nejde to, ještě ne.
„Cože?! Takže nám sem dojde pomoct parta nějakých kluků?" slyším Niallův hlas a vrátím se ze vzpomínek do reality. „Niallere, v klidu! Jsou to kluci ve vašem věku." „Nechápu, jak ses s nimi poznal... A jak víš, že to nezvořou?" „Jeden z nich je synem, mé, hm," ošije se „Dobré známé." „Jay!" vyměníme si všeříkajíc pohled a Niall se náhle zvedá. Jdu si opravit podlahu, sobě a Nath." Zmizne v domě a po chvíli slyším zvuky, které označují že tam opravdu cosi kutí. „Na to jak je mladý, je dost šikovný." Šeptne táta. „Jo! To je. A ne díky tobě!" vyhrknu a zmizím na schodišti.

Do večera je hotovo, podlahy v pokojích vypadají jako nové a Niall se rozhodl ještě teď začít malovat. Začne s mým pokojem, ačkoliv taťka chce pomoct, Niall jej nenechá. Táta uraženě odjíždí, tušíme kam. No, aspoň je klid a můžeme si vyčistit myšlenky. Zanechávám Nialla u sebe a mířím do kuchyně. Ničit věci bylo moje hobby. Pod schody je naházené nějaké nářadí, beru jakousi palici a začínám demolovat. Něco šlo lehce, něčemu jsem musela pomoci. Před domem stojí kontejner, kde už je naházeno několik kusů staré podlahy, pronesu se, ale po hodině je kuchyň prázdná. Zbyly tam jen ve zdi jakési vruty, ale to nechám na Niallovi. Když nad tím tak vlastně uvažuju, můžu zničit například i obyvák i předsíň. Neváhám ani vteřinu.

Niall se vrací až před půlnocí, triko má zašpiněné, ale tváří se spokojeně. „Snad se ti to bude líbit." Zazubí se. „Wow! Kdy si to stihla?" rozhlíží se po holých prostorem. Vyčerpaně se sesunu na zem. „Jsem malá, ale šikovná!"
Později zjišťuji, že stihl vymalovat i svůj pokoj. Nemýlila jsem se, přes celou jednu zeď je irská vlajka, zbylé zdi světle zelené. Po vrácení se do kuchyně, kde zbyl je sporák, chystám hodně pozdní večeři; kakao a rohlíky. Najíme se na zemi v budoucím obyváku a tam i usínáme.

 Louis

Ležím v posteli, v uších vražený sluchátka a na plný pecky si pouštím Nirvanu. Nemám náladu, na nic, na nikoho. Dneškem začalo volno, čtrnáct dní kvůli nějaké rekonstrukci na záchodcích, čtrnáct dní tak řka prázdnin, ze kterých já nic mít nebudu! Děkuji pěkně, maminko!

Je to už pár měsíců, asi tři, možná čtyři, co si mamka našla přítele. Přál bych ji to, lhal bych, kdybych řekl, že ne. Po tom co můj nevlastní táta provedl, si zasloužila být konečně šťastná ale... Vždycky je všude to zkurvený ale! Ale narazí si Ira, s dvěma dětma. Ze začátku to bylo jen nevinné dopisování po tom, co se potkali na nějaké konferenci, pak začala ona občasně dojíždět do Irska a on sem. A než sem se nadál, přilítla mi jedna ze sester — mám rovnou čtyři — oznámit, že Bobby, tak se ten chlap jmenoval, se rozhodl přestěhovat sem, do Doncasteru.

Upřímně jsem se zděsil, jak se sem chtějí vejít?! Máma spí dole v obyváku, holky mají jeden větší pokoj dohromady a já ho mám naštěstí sám, ale taky o dost menší než ten jejich. No... Přežívat se tu dá.