Malik vs. Tomlinson

~82~

„Co? Kdy? Proč tak najednou?" „Asi se mu to rozleželo v hlavě..." Schovám obličej, do jeho hrudi a znovu se rozbrečím. „Chci, aby odjeli. Chci být jen s tebou." Vím, že se usmál. Něžně mi zvedl hlavu a sklonil se. Přitiskla jsem se svými rty na jeho a on mě opřel o přebalovací pult.

„Miluju tě, princezno. Je mi jedno, co máma říká, nezajímá mě to. Ona nás vychovala, perfektně... Ale Amy je naše, jenom naše, a my ji budeme vychovávat tak, jak chceme my. Ne, tak, jak nám kdo řekne. Nemá právo do toho mluvit a nechci, aby ses tím trápila. Já vím, že je toho už moc... Ale..." „Chci ten náš klid. My dva, Amy a Barney. Nepotřebuju nikoho dalšího." „Vydrž to, ještě chvilku. Jestli zítra zase začne, tak už se s ní dohádám." „To nechci. Je to tvoje máma... Jen nerozumím tomu, proč do mě tak rýpe. Kdyby jednou... Jenže ona pořád. A už vůbec nechápu, proč se plete do věcí, po kterých ji nic není." „Jako co? Říkala něco o tom, co bylo ve studiu?" „Ne, byla jsem dnes tak naštvaná, že kdyby vyrukovala s tímto, asi ji najdeš před dveřmi." Zacukají mu koutky a sevřel mi v dlaních zadek.
„Tak co jiného, než starání se o Lásku?" „Přednáška na téma, jak ti prát zašpiněné oblečení od barev, přes žehlení našeho oblečení až po přeskládání kuchyně. Vypadá, jako ta v Donny!" Tentokrát se rozesměje na plno.

„Tak za prvé, ty barvy vyprat nejdou, za druhé, aspoň to nemusíš dělat ty a za třetí, znovu si tam vše poskládáš tak, jak to vyhovuje nám. Sám se už ale těším, jak budeme jenom spolu."

Zayn

Rozepl jsem ji knoflíky košile a ignorujíc, že se nám někdo může objevit na schodech, jsem ji hryzl do ňadra. Zasténala a prohrábla mi rukou vlasy.

„Nezlobíš se?" „Za co?" Potlačil jsem frustrovaný povzdech, když mi zabránila, sundat ji podprsenku. „Za to, abys vypadl." „Nezlobím. Stejně bych tě neposlechl."

„Zlato, jdeš jíst, aspoň ty? Když Nathalie odmítá. Aby se to neprojevilo, na kojení!" Nath zatne zuby a dlaně, kterými mi přejížděla po hrudi, zatne v pěst. „Nejdu, nemám hlad. Jdeme spat, dobrou, mami!" „Ale-" „Dobrou noc!" Uraženě cosi zamumle a dupe ze schodů dolů.

„Spinká... Osprchuješ se se mnou?" „Ne." „Proč?" „Protože nám ji zase ukradnou." Položí se na záda a smutně se usměje. „Co to děláš! Pusť! Neblázni!" Tlumím její smích a vleču ji do koupelny. „Barney! Hlídej holčičku!"
„Zaynie!" Brečí smíchy a oddělává mi dlaň z úst. Sotva ji však stáhnu košili a odhodím ji, ozve se řev. „Do hajzlu!" Prásknu pěstí do zdi a Nath mi uteče.
„Přinesla jsem vám jídlo. Vy opravdu nejste normální. Co kdyby spadla?!" „A proto ji berete, vzbudíte a nutíte ji plakat! Ona se bojí! Je malá, zvyklá jen na nás, co pro Boha čekáte!? Že se vám v necelém měsíci bude sápat do náruče?!" Nese se ke mně hádka z ložnice.

„Mami?!" „Zayne?" „To už stačí. Přeháníš to! Uvědom si, že Amy je naše dítě a to, jak se k ní chováme je naše věc! Já chápu, že jsi nadšená, že ji miluješ, ale ona je naše! Přestaň se chovat, jako kdyby byla tvoje. Jsi úžasná máma a budeš i babička, ale neorganizuj náš život a neangažuj se v bytě! Jsem fakt rád, že jsi vyžehlila, poklidila... Ale nedělej to! Nemluvě o tom, jak ječíš věčně po Nath! Sere mě to. No netvař se ukřivděně, je to pravda. Pořád se ti něco nelíbí! A mně už to fakt nebaví! Hádáš se s ní, hledáš chyby...! Uvědom si, že ona je moje žena a neskutečně mě sere, jak se po ní vozíš!"

Nath vrtí hlavou, prosím tím, ať se uklidním a máma má v očích slzy. „Dobře, omlouvám se. Asi za to může váš věk... Jste mladí, máte miminko, žijete si svůj život... Nečekala jsem, že budeš tak brzo otcem a zmizíš z domova. Budeš žít jinde, budeš mít svou rodinu... Omlouvám se. Ještě zítra a pozítří odjedeme... Dobrou noc."

„Nejdeš za ní?" Hladí mě Nath po tvář, když jsem přešel k ní a Amy, která se u maminky v náručí uklidnila. „Ne. Bouchl jsem, přehnal jsem to, ale nebudu se omlouvat za pravdu. Ona to chápe." Jen kývne a šeptem se ptá, jestli Amy uspím. Že se rychle osprchuje... Kývám a rezignovaně si s malou lehám do postele. Broukám ji do ouška, usne a pak se střídám s Nath. Sám se osprchuju, možná i trochu uraženě, a když se vrátím, Amy stále leží v naší posteli a baští. Položím se k ním a s úsměvem si je obě prohlížím. Malá hladově saje, očka ji září při pohledu na maminku, která ji hladí a něco brouká. Zvedne oči a usměje se. „Copak, tatínku?" „Jsi nádherná. Tohle je strašně krásný... Rád se dívám."