Malik vs. Tomlinson

~65~

„Už spí?" „Jo. Chvilkama jsem si říkal, že ji přidusím polštářem, ale konečně vytuhla. Na co koukáš?" „Líbí se mi ta kuchyň." „Těším se, až tam budeš připravovat obědy." „A já na snídaně." Zamrká a opře se o mě. „Stejně bude ten výhled nejhezčí. Stejnej bude i z ložnice, jen na jinou stranu. Ten byt je na konci, jakoby chodby. Takže budeme mít výhled na sever a západ." „Mmm, romantický západ slunce? Tam je ložnice, ne?" „A terasa." Pevně ji obejmu a opět si prohlížíme fotky bytu. Psali, že je vhodný pro rodinu s dětmi, budeme mít navíc pokoj, ale ten třeba časem taky zaplníme...

„Co když tě táta nebude chtít pustit?" „Nebudu se ptát na svolení, tedy, budu, ale když mi ho nedá, tak ho stejně neposlechnu." „Rebel?" „Jistě."

„Večer buďte doma, chceme s vámi o něčem mluvit. Přijde  Bobby... N + Z."

Nechal jsem na ledničce vzkaz, a mohli jsme vyrazit do školy. Dnes naposledy. Vlastně jsme tam ani nemuseli, stejně ji ukončíme... Nějak jsme to přetrpěli, tedy, mně to bylo ukradené, ale Nath z toho nebylo dobře. Každou přestávku, se mi schovávala do náruče a na jejím konci, mě nechtěla pustit.

Po škole se stavili konečně za Niallem. Dostal jsem pěstí, mezi dveřmi, ji málem umačkal a pak objímal i mě.

Nathalie

Zatmělo se mi před očima. Zayn ustoupil o krok vzad a modřina, které od Louise mizela, se začala tvořit na úplně stejném místě, tentokrát od Nialla. „Nialle!!!" Něco zaremcal a pak mi rozdtril několik žeber v sevření. Triko měl nasáklé potem, zjevně mu nebylo vůbec dobře a uhodit Zayna, ho stálo hodně sil.

„Lež símtě, se tu poskládáme." Ukazoval Zayn na křeslo u postele, na které se pak posadil a já si mu sedla na klín. Niall nás chvíli kritickým okem pozoroval a pak chtěl slyšet, jak to všechno začalo.
Celou dobu přikyvoval, pak jen trhl rameny, že je vlastně rád, že jsme spolu. Že vypadáme spokojenější, než jsme byli...
Pak přišel na řadu on a Lottie. Donutili jsme ho ji zavolat, a potkali se s ní mezi dveřmi. Ani se na nás nepodívala, a my raději urychleně odešli.
Niall mi psal asi za dvě hodiny, že od něj teď odešla a vše si vyříkali. Takže u nich je všechno v pořádku.

Poflakovali se po městě, malovali si budoucnost a zkoušeli si natrénovat, jak to rodině oznámit. „Stejně budou mít řeči, že je to tak daleko." Ušklíbala jsem se, nad hrnek čaje v kavárně. „Svým způsobem jsem za to rád, nebudou nám moct do ničeho kecat." „Odstěhovat se do Londýna, měli bychom každý víkend někoho na návštěvě." „No právě, dokážeš si to představit?" „Na noční můry je ještě brzo." Za smíchu a dalších představ, společného života, vydržíme v kavárně sedět do šesti. Cestou volám tátovi a ten mi oznamuje, že už dávno sedí u Maliků na pohovce.

„Bojíš se? Já totiž jo. Tvůj táta mě zabije." Uchechtne se Zayn před domem. „To mu nedovolím." „To mě uklidňuje." Zamrká pobaveně a pokyne mi, ať jdu dovnitř.

„No to je dost. Kde jste celý den? Bobby tu sedí, už jak dlouho. Holky samozřejmě nic neví... Co chcete probrat?" Vychrlí na nás Trisha a postaví před tátu hrnek s kávou.

Vyměním si pohled se Zaynem a on mě víceméně strčí do křesla a posadí se na opěrku. „Chceme s vámi probrat něco důležitého." „Hlavně neříkej, že je těhotná. Nebo tě zabiju." „Bobby, kroťte se, prosím." „Jestli vy berete v klidu vše, co by jejich vztah mohl přinést, tak je to pouze úhel pohledu." „Samozřejmě že doufám, že zrovna tohle nám oznámit nechtějí, ale pokud se tak stalo, tak se holt stalo." Zvedne Trisha hlas a Zayn je oba přeřve. S komentářem, že opravdu těhotná nejsem, se ti dva uklidní a Yaser se chopí slova, co tedy vlastně chceme.

„Chceme začít žít svůj vlastní život." „Prosím?" „Budeme se stěhovat." „Cože?!" „Prosím?!" „Kam?" Poslední, klidný hlas, patřil Yaserovi. Přišlo mi, že on snad něco tuší... Táta vypadal, že nemá daleko k infarktu a Trisha se na svého muže nesouhlasně mračila. Yaser zněl naprosto vyrovnaně, laxně popíjel kávu a čekal, co řekneme dál.