Z nepřítele přítelem ✅

Část 1

Seděl jsem na židli ve třídě a zaujatě poslouchal moji učitelku na dějepis. Tenhle předmět jsem měl nejradši ze všech v rozvrhu, ale měl jsem ho jen dvakrát do týdne. Kromě dějepisu jsem měl rád angličtinu a matematiku. Není divu, že mi všichni ve třídě říkali „šprte". Nakonec ale dali nevím co, abych jim mohl pomoct s úkolem nebo za ně potajmu napsal písemku. Nechtěl jsem, aby mě nějaký učitel nachytal, takže jsem si hned na začátku školního roku sedl do poslední lavice. Bohužel pro mě to nebyl nejlepší nápad. Šprti obecně sedí vepředu hned u tabule a hltají každé slovo učitele. Já jsem to sice taky dělal, ale nemusel jsem být všem na očích a dělat ze sebe ještě větší terč posměchu, než jsem byl teď. Nevšímal jsem si jich. Těch třech, kteří seděli se mnou v poslední řadě a kdykoliv jsem se přihlásil, ze mě měli výbuchy smíchu a poznámky na mou osobu. Ignoroval jsem jejich posměšky, nadávky, urážky a kdovíco ještě. Bylo mi jich vlastně líto – když došlo na nejhorší, jen beze slov přilezli s tím, že chtějí napsat domácí úkol. V ten moment jsem se posmíval já, i když jen v mysli. Neměl jsem odvahu jim to říct do očí. K tomu jsem byl dobrý, ale jako kamarád jsem nebyl pro nikoho. Byl jsem jenom já, v celé škole plné žáků. Někdy jsem chtěl být jako oni – tři nejlepší kamarádi, skvělí borci, které znal každý. Byli to průseráři a frajírci, ale mělo to i svoje výhody. Nikdo se jim neposmíval, všichni k nim měli respekt a jedno křivé slovo ke komukoliv z nich bylo až někdy krutě potrestáno. Já jsem radši neříkal nic a prostě jsem jen seděl a mlčel. Měl jsem k nim svůj názor, myslel jsem si o nich svoje, ale nikdy jsem nic neřekl nahlas. Dneska to ale bylo nějaké – jiné. Co jsem přišel ráno do třídy na hodinu angličtiny, se chovali divně. Omlouvám se, neřekl jsem vám jejich jména.

Pro mě to není nic důležitého, ale jmenují se Louis Tomlinson, Niall Horan a Liam Payne. No a co se týče mě, taky bych se mohl představit – Harry Styles. Louisovi, Niallovi a Liamovi se nikdy nevyrovnám, už co se vzhledu týče. Oni jsou ti „typičtí" frajírci, nagelované vlasy, dokonalé obličeje, samý úsměv a svaly všude po těle. Ne, že bych je nějak okukoval, ale chodíme spolu na tělocvik, takže člověk si po těch pár hodinách všimne ledasčeho. Všiml jsem si i tetování, které (kromě Nialla) měli. Tomlinson měl několik tetování na rukou a Liam také. Mé tělo bylo čisté jako lilie. Ani jedno tetování a ani nic podobného. Ne, že bych se toho bál, ale nechtěl jsem potetovat byť centimetr kůže. Nebyl to můj šálek čaje. Abych se vrátil k dnešku. Jak jsem řekl, už ráno se tihle tři chovali divně. Bylo mi to fuk, prostě jsem si sedl vedle Louise k oknu a vytáhl si věci na angličtinu. Úkoly jsem měl udělané už den po zadání, takže jsem jen čekal na příchod učitelky. Pořád si něco šeptali, občas mě probodli pohledy. Neopětoval jsem ani jeden, snažil jsem se je ignorovat. Pak se něco stalo. Louis se zvedl a jedním krokem stál přímo přede mnou.

„Čau Stylesi" Řekl jemným hlasem, ale tak, aby to znělo „tvrdě". Nezvedl jsem k němu oči. Čekal jsem, že mi hodí na lavici úkol nebo tak něco, jenže...

„Co ode mě chceš?" Zeptal jsem se po chvilce ticha, kdy mi žádný úkol nepodal. To bylo dost neobvyklé, kvůli ničemu jinému taky nechodili. Snažil jsem se mluvit normálně, ale byl jsem překvapený. Co asi tak chce? Louis se jednou rukou opřel o roh lavice a druhou mě surově zmáčkl paži. I když měl drobnou postavu, svaly se zapřít nedaly. Docela mě to bolelo, ale zachoval jsem chladnou tvář. Stejně za chvíli odejde, bude totiž hodina.

„Bavili jsme se s klukama o tobě..." O kom jiném, že. Povolil stisk mé paže, do které jsem dostával křeč. Trochu jsem pohnul ramenem, až mi hlasitě křuplo za krkem. Louis to nejspíš slyšel, protože zacouval ke svojí a Niallově lavici.

„Co to mělo bejt?" Vážně jsem nechápal jeho chování. Tvářil se vyděšeně a byl bledý v obličeji. I Horan s Paynem se na mě dívali s vytřeštěnýma očima. Co jim je? Tohle byl asi nejdelší rozhovor mezi mnou a Louisem. Nebo spíš celkově s někým z jejich party. Kolikrát mě obchází obloukem, ale dneska bylo vážně všechno jinak. Louis nahmatal židličku a zhroutil se na ni. Ještě mi věnoval vyděšený pohled, ale já se díval do lavice. O čem se asi tak mohli bavit, když to bylo o mě? Nebyl jsem ničím zajímavý, nebyl jsem oblíbený. Samozřejmě, že o mě mluvili často, ale to byly jen jejich pomluvy, narážky a posměšky. Jenže Louis zněl opravdu vážně a taky se tak tvářil.

Do hodiny dějepisu jsem si lámal hlavu, co mi tak chtěl Tomlinson říct. Řekl by to vůbec? Třeba si jen dělal srandu a vlastně to nic důležitého nebylo. Jenže mě to i tak nedalo. Když bylo před poslední hodinou, vytratil jsem se ke skříňce pro učebnici dějepisu. Louis, Niall a Liam stál kousek ode mě, protože měli skříňky hned vedle. Zase si něco šeptali a dívali se na mě. Už mi to začínalo jít na nervy, hlavně dneska. Třískl jsem skříňkou, až všichni tři zmlkli. Mířil jsem si to rovnou k nim.

„Co máte za problém?" Najednou jsem měl pocit, že už mě nemají co shazovat a posmívat se mi. Byl jsem starý jako oni a i když jsem nebyl frajer ve škole, měl jsem taky svou hrdost. Nenechám se od nich už dál terorizovat. Liam a Niall se přesunuli blíž ke skříňkám, takže nejblíž jsem měl Louise. Asi kápo party. To mi došlo už z toho, že šel za mnou on. Louis se mi díval do očí, ale já jeho pohledům uhýbal. Čekal jsem na jeho vysvětlení.