V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 10 - O patronech a parchantech

Draco seděl ve svém křesle v liduprázdné společenské místnosti, hlavu zoufale složenou v dlaních. Už hodnou chvíli uvažoval, že zavolá Blaise, aby ho něčím přetáhl po hlavě. Měl neodbytný pocit, že se velmi brzy zblázní. A Zabini by ho něčím po hlavě určitě vzal k smrti rád.

Byly to skoro dva týdny, co se ubrečená Selena beze slova prohnala společenskou místností a na tři hodiny se zamkla v koupelně, ze které ji nemohli dostat ani při vší snaze. Byl tehdy tak vyděšený, že začal vyšilovat a Zabini mu nakonec musel jednu vrazit, aby se vzpamatoval. Severus, pro kterého šli, vůbec nereagoval a drobné štěstí se na ně usmálo až ve chvíli, kdy Harrisonovou napadlo sehnat Ufňukanou Uršulu. Ta jim potvrdila, že Selena je v koupelně, ale nic hrozného tam nedělá – jen sedí schoulená za dveřmi a brečí.

Když ho konečně pustila dovnitř, beze slova jej stáhla k sobě na podlahu, pověsila se mu kolem krku a plakala další půlhodinu. Potom mu konečně ukázala vzpomínku na to, co se stalo.

Kdyby nebyla tak zoufalá, pravděpodobně by se zrovna vydal svého kmotra přizabít. Ale vzhledem k tomu, že Selena nebyla schopná přestat brečet a odmítala se zvednout z podlahy v koupelně, zůstal s ní. Trvalo mu hodnou chvíli, než se mu podařilo ji přemluvit, aby si šla aspoň lehnout do postele. Stejně probrečela celou noc.

S každým dalším dnem měl zmijozelský prefekt čím dál větší chuť svého profesora seřvat jako malé děcko. Minimálně proto, že se Severus celé ty dva týdny tvářil, jakoby neudělal vůbec nic špatného – a co víc, jako kdyby bylo ukřivděno jemu. Byl nepříjemný jako nikdy, křičel snad po všech, na potkání urážel absolutně kohokoliv. Ani náznak toho, že by jej mrzelo, co své neteři řekl.

Selena naopak v podstatě nemluvila. Pokud za den řekla nahlas aspoň pět vět, považoval to Draco za úspěch.

Netušil, co by měl dělat. Selena byla zničená, ale prefekt nevěřil, že by to Severus myslel vážně. Svou malou neteř miloval... Jen se Dracovi nedařilo to dívce vysvětlit. Stejně tak se mu nedařilo donutit lektvaristu, aby si s ní promluvil.

Nejen, že tahle situace ničila Selenu a Severuse zjevně také (ač to nehodlal dát najevo), ale trpěla celá kolej. Lektvarista totiž školu doslova terorizoval a už i Mrzimoři si na hadech vybíjeli vztek. A ti se pro změnu snažili z toho všeho obviňovat Draca a Selenu. Takže aby těch pár pitomců nechalo jeho už tak dost zničenou přítelkyni na pokoji, schválně se jim stavěl do rány. Svého prefekta, a ještě k tomu zrovna Draca Malfoye, si většina z nich nedovolila seřvat. A ti, kteří se o to pokusili, velmi rychle pochopili, jak špatný nápad to byl.

Proto seděl naprosto zoufalý Draco v liduprázdné společenské místnosti své koleje a úpěnlivě prosil kohokoliv, aby se situace urovnala.

...

Selena se s prudkým trhnutím probudila, chvíli zírala do tmy v prefektské ložnici a snažila se zjistit, co ji vytrhlo ze spánku. Když se žádný podezřelý zvuk neozval, pokrčila nad tím rameny. Asi se jí něco zdálo.

Přetočila se na druhý bok a hrábla po Dracovi, aby se k němu přitulila... Jenomže vedle ní nikdo neležel.

Nepatrně se zamračila, že by ji probudily dveře od koupelny?

Zaměřila se na pouto, jež ji s přítelem spojovalo, avšak okamžitě narazila na bariéru. A co víc – podle toho mála, co zvládla pochytit, by Draco měl být ve společenské místnosti. Rychle vyčarovala Tempus, chybělo dvacet minut do půlnoci.

Povzdechla si – její Zmijozelek, zdá se, musel prefektovat. Takže dveře od ložnice.

Chvíli se nespokojeně převalovala tam a zpátky. Samozřejmě, stávalo se, že uprostřed noci musel odejít a něco vyřešit... Ale bylo nepsaným pravidlem, že v takových případech nechával svítit malou lampičku vedle dveří. A ta teď byla zhasnutá.