V lásce a válce II - Dvojí krev

Díl 89 - Fénixův nářek I.

Minerva pevně zavřela oči, když uslyšela smrtící inkantaci. I přesto věděla, že záblesk opravdu proťal tmu vládnoucí nad bradavickými pozemky. V duchu viděla, jak zelená záře provázející Avadu na okamžik učinila Znamení zla nad věžemi hradu ještě děsivějším.

Bradavický ředitel naposledy vydechl.

Tichý, tupý náraz, jež se ozval poté, co bezvládné tělo dopadlo do trávy, se loukou rozlehl až příliš hlasitě a přinutil Minervu přidušeně vzlyknout. Slyšeli ho všichni, nehledě na vzdálenost, ve které stáli. Nikdo z přítomných se nezmohl na víc než mělký nádech. Brumbál jednoduše nemohl být mrtvý. I samotná profesorka si to odmítala připustit. Doufala, že když neotevře oči, nic z toho nebude pravda...

O chvilinku později ticho proťalo několikeré vyděšené zapištění, které přece jen přinutilo Minervu oči otevřít. Do trávy totiž upadlo další bezvládné tělo – Draco Malfoy zůstal ležet stejně nehybně jako Albus Brumbál.

Zrak jí padl na bělovlasého aristokrata, který pomalu skláněl svou jilmovou hůlku se stříbrnou dračí hlavou. Prudká nenávist ji zasáhla tak nečekaně, že si ani neuvědomila, jak se jí její vlastní hůlka dostala do ruky a kdy s ní namířila na Malfoye staršího, odhodlaná předhodit ho azkabanským mozkomorům.

„Je mrtvý!" ozval se najednou nezaměnitelný nadšený hlas.

Minerva svou pozornost okamžitě přesunula k jeho pološílené majitelce. Lestrangeová vypadala, jako kdyby se právě dostala do nějakého transu.

„Brumbál je mrtvý!" ječela divoženka z plných plic, zatímco nadšením poskakovala.

Když se však loukou začal rozléhat Bellin smích, někdo jejím směrem vyslal kletbu. Minerva sebou leknutím trhla a horečnatě hledala v davu jejího původce. Ten se však našel sám – Sirius Black s výrazem hluboké nenávisti zaútočil na svou sestřenici.

Jen o vteřinku později se loukou rozeznělo nesrozumitelné zavřeštění. Selena vystřelila z místa a změnila se v černý oblak neomylně mířící k vyděšenému aristokratovi. Nestihla se ani pořádně zhmotnit, než na něj vrhla vražedně silné Defervesco.

„Je mrtvý!" vřískala Bellatrix i přestože se musela bránit Siriusovým kletbám. „Kdepak je vaše naděje, co?! Kdo vám pomůže, když je Brumbál mrtvý?!"

Jako kdyby tím Lestrangeová spustila lavinu – na smrtijedy se najednou vrhli snad všichni přítomní. Se slzami zoufalství v očích si odmítali připustit pravdivost divoženčiných slov a raději svou beznaděj přetavili ve vztek. Vždyť také měli na kom si ho vybít. Zuřivost útoku bradavických studentů, členů Fénixova řádu a loajálních bystrozorů smrtijedy natolik vyděsila, že se dali na ústup a spěšně následovali Malfoye staršího, jenž prchal před nepříčetnou Selenou.

Minervinu pozornost však upoutalo něco jiného. Zůstala stát jako přimražená nehledě na to, že stojí v cestě studentům. Zůstala hledět na Severuse, který klesl na kolena, skelné oči plné beznaděje upíral na Albusovo tělo a o své okolí nejevil žádný zájem. Cooper, Harrisonová a Zabini ho odhodlaně bránili před čtveřicí smrtijedů, kteří zraněného lektvaristu považovali za snadný cíl. Minerva byla přesvědčena, že Severus by si v tu chvíli svého únosu ani nevšiml.

Ignorujíc slzy vyrazila davem k Mistrovi lektvarů. Musela být silná, musela se postarat o to, aby už nikdo nebyl zabit, aby bylo zraněno co nejméně lidí... ale jak? Vždyť si ještě plně neuvědomovala Albusovu ztrátu, následků se děsila tolik, že si je odmítala připustit... a sama měla pocit, že co nevidět i ona klesne na kolena, jak ji tíha událostí táhla k zemi. Zbývala vůbec alespoň nepatrná jiskřička naděje?